Jak jsem se dostal za kopečky.
Vydáno dne [22.12.2001] / rubrika [Povídky]
Někdy koncem října 1977, můj nadřízený v práci volá : "Jirko, uteč, už jsou
zase tady." Ptát se kdo že to jako je "oni" nemělo smysl. Věděl jsem hned,
o koho se jedná. Že mě vybízel vedoucí mě tenkrát překvapilo, ale stejně
nebylo kam utéct. Nasedl jsem do známé limuzíny Volga a vyrazili jsme
šílenou rychlosti na SNB. V této staré budově, kde za války mělo sídlo
Gestapo, mělo poslední patro zvláštní katr, pravděpodobně aby zločinci,
jako já, neměli šanci utéct. Oddělení státní bezpečnosti v Karlových
Varech. Někdy kolem třetí hodiny ranní, mě pustili a takovej jeden pidižvík,
mám dojem, že byl z krajské správy z Plzně, mě doporučil, abych si zažádal o
vystěhování. V tu ránu se mi podlomila kolena. V hlavě zmatek, co teď. Do
kriminálu se mi nechtělo, nebyl jsem si jistej, jestli to zvládnu.
V 68. roce jsem odvahu neměl. Tehdy jsem se tak trochu bál opustit zemí, kde
jsem se narodil, ale tentokrát situace byla jiná. Lidé se mi začínali na
ulici vyhýbat, tak jsem se rozhodl, že si vyzvednu žádost o vystěhování a
uvidíme. V práci jsem si vzal náhradní volno a šel na Okresní správu pasu a
viz, kde jsem slušné požádal o všechny potřebné papíry. Taková obtloustlá
madame se mě zeptala, jestli jsem německé národnosti. Ne, jsem Čech,
odpověděl jsem. Soudruhu, spustila, my nejsme žádný holubník. Na mou
připomínku, že mi to bylo doporučeno pány z estebe, se odebrala do vedlejší
kanceláře, kde s někým mluvila a papíry mi byly vydány. Samozřejmě rubrika,
kde byla otázka jestli si žadatel nechává Čs.občanství, byla proškrtnuta.
Tak jsem si doma přečetl co všechno potřebují, abych poprvé v mém životě
přejel západní hranici. Výpis z trestního rejstříku, potvrzení
Československé státní banky, že jsem před rokem 48, kdy mě bylo 5 let,
nevlastnil žádné továrny, výpis o odepsání z vojenské správy, potvrzení
zaměstnavatele, že nemá námitek k mému vystěhování do kapitalistické ciziny.
Začal jsem shánět všechny možné papíry a potvrzení. Trestní rejstřík měl
platnost pouze dva měsíce, tak ten jsem si ho nechal na konec. Všechno jsem
měl pohromadě, i vojenskou správu, kde na mne řval jakýsi major a skákal
jako pérák do vzduchu, ale vzhledem k tomu, že jsem se nikdy přes hodnost
vojína nedostal, nakonec mě dali papír a byl jsem rázem nevoják.
V práci zaťukám na dveře ředitele, nikdo neotvírá, ale slyšel jsem hlasy v
kanceláři, tak jsem vstoupil a zase jsem chtěl odejít, ředitel a jeho
sekretářka se nacházeli v pozici naprosto nepřirozeně, flaška vodky na
stole, bylo mě trapné. Do toho vstoupil výrobní náměstek, který vše tiše
komentoval jen slovy, to už zase .... Tak říďo, říkám, potřebují podpis a
štempl, jeho tvář byla bílá jak papír. Zmohl se na slova: "Soudruh výrobní
náměstek ti to podepíše." Ten se ale zdráhal také, tak jsme se dohodli
všichni tři, že si podám žádost o rozvázání pracovního poměru. A bylo to
vyřešené. Vzhledem k žádosti o výpověď jmenovaného, vedení národního podniku
Sportovní stavby nemá námitek k jeho žádosti o vystěhování. Všechno jsem měl
v ruce, jen banka se neozývala. Ale při trošce štěstí, jde všechno. Šel jsem
v Praze se svým přítelem Charlim Soukupen k ním domů, kde bylo pár přátel
paní Soukupové. Paní Soukupová se mě začala vyptávat, jak to mám s mou
žádosti, tak jsem jí řekl, že budu muset asi znovu zažádat o výpis z
trestního rejstříku, platnost se chýlila ke konci. A jedna její kamarádka,
se mě zeptala, jak se jmenují, kde bydlím, že mi to pošle expres. Tomu říkám
klika. Všechno pohromadě odnáším na Městky národní výbor v Karlových Varech,
kde jsem odevzdal občanský průkaz, zaplatil něco kolem 5 tisíců korun za
vzdělání, které mě strana dala. A pak jsem jen čekal, kdy to přijde. To už
se mnou nemluvil skoro nikdo, lidé se báli, že by je někdo mohl udat. Moji
manželku vyhodili že Stavoprojektu, slibovali jí nový být, když se se mnou
rozvede, ale přežili jsme a jeden den moje dcera Jana čeká před barákem a v
ruce mává s velikou obálkou a křičí, táto, už je to tady. Dostal jsem v
obálce dva dopisy, jeden z Ministerstva vnitra, druhý z Plzně, z krajské
správy SNB kde mě oznámili, že moje vystěhovalecké papíry budou připraveny v
pátek na Okresní správě pasů a víz v Karlových Varech. Tak to že mne všechno
spadlo, v práci jsem oznámil, že končím, udělali vyúčtování, rozloučil jsem
se a jdu domů. Moje manželka mě říká, že přišla nějaká Němka, která se
nechtěla v našem bytě zdržovat, jen tam nechala igelitovou tašku. Kouknu do
tašky, navrchu pár motoristických magazínu, sáhnu hlouběji a studený pot se
mi valil po celém těle. Stovky fotokopijí o atomové elektrárně (myslím, že
to byly Bohunice), začal jsem panikařit, co teď. Je to provokace, anebo to
šlo jen přes mne pro Chartu. Sebral jsem tašku, zahrabal ve sklepě u mámy
pod uhlí, rychle do Prahy k Petru Uhlovi, který mě uklidnil, on mi to
skutečně někdo zapomněl říct. Ten někdo byl Jaroslav Bašta, z Plzně ( nevím,
jestli je nějaká souvislost s Baštou- politikem). V pátek, i když na pasovce
otvírali v 9 hodin, jsem tam už čekal od osmi. Asi kolem 11. hodiny, mě ta
sama rachomejtle řekla, že ještě nic nepřišlo, ať přijdu v pondělí ráno. V
pondělí čekám, čas běží, nic se neděje, najednou vidím přicházet tři
kašpary, jeden z Prahy, druhý z Plzně, třetí byl místní estébák. Kolem půl
dvanácté mě zavolali dovnitř, nabídli kafe, pokoušeli se ze mne tahat
rozumy. To byly nejdelší čtyři hodiny v mém životě. Jen jsem si přál, kdyby
místo dokladů mě zavřeli, aby moje manželka odjela co nejrychleli do
Rakouská. Ale, po třetí hodině odpoledne jsem dostal kus papírů kde v
češtině a ruštině bylo napsáno, že tento doklad opravňuje k vycestování do
Rakouská. To bylo pondělí. Večer jsem sehnal starého celníka, který nám
udělá seznam věci, které si bereme na západ. Kolik dětských spodních
kalhotek a kapesníku, všechno muselo být znalecký potvrzeno. V úterý ráno
jsem vyrazil na Rakouskou ambasádu, kde mě pan velvyslanec požádal, abych
okamžitě zavolal a dál jim vědět, kdy překročím Čs.- rakouské hranice. Běžím
Vodičkovou ulici, kde jsem se rozloučil se Sváťou Karáskem, který coby
duchovní, zde myl výkladní skříň. Ruce jsme si podali symbolicky přes sklo,
strašně jsem pospíchal na Wilsoňák, měl jsem štěstí, místenky měli na
středu.
V úterý jsem většinu času strávil s mými rodiči, bylo to dopravdy velice
těžké, všichni jsme si mysleli, že už se neuvidíme. A pak přišel ten Den,
kdy jsem stál před domem, kde jsem žil s rodiči. Čekali jsme na taxíka, máma
koukala z okna, ona nebyla schopna s náma jet na autobusové nádraží, nikdy
do konce mého života nezapomenu na její tvář, tolik bolesti a utrpení,
vnučci a jediný syn odjíždí někam do neznámá. S tátou jsem se rozloučil .
Brečel, poprvé v životě jsem viděl slzy v tátových očích. Přijeli jsme na
Florenc, holky že mají hlad, dostal jsem nápad, že bychom si mohli dát
kuřata, jedno kuře na osobu. Nedali jsme si nic, protože v tom Kocourkově
nebylo možno v poledne sehnat grilovaný kuře. Nasedli jsme do rychlíku
Windobona, Berlín - Praha - Viden. Hned do jídelňáku, po prvním chodu jsem
si objednal další jídlo, ale to už se nepodávalo. Číšník mně řekl, že za
chvíli bude pasová kontrola. Ještě jsme nebyli ani v Táboře a pasová
kontrola.
Přišla taková mladá, hezká celnice, Vaše pasy prosím. Říkám ji, že jsem v
životě neměl Čs. pas, podal jsem ji ten můj papír v ruštině a češtině, úsměv
se ji zmrazil na tváří a s papírem odešla. Pak, myslím že se to jmenovalo
Horní Dvořiště, přišlo jich pět, papír kontrolovali, nám zkontrolovali a
spočítali, kolik kapesníků a ponožek si bereme na západ, našli psací stroj,
vlak stál na nádraží dvě hodiny, to jsem se poprvé bál. Všechno dopadlo
dobře. Vlak se rozjel, rakouští cestující se schromáždili kole nás, a v
moment, kdy jsme přejeli hranici začali tleskat, já měl v ten okamžik
strašně smíšený pocity, připadal jsem si jako vyhnanec, ale po krátké době
to ze mne spadlo. Ta hrozná tíha, která mě pronásledovala celý můj život v
mě rodné vlasti. A do dneska přemýšlím, jestli to všechno utrpení, kterým
prošli moji rodiče, zavinili jen komunisti, nebo to bylo v české nátuře.
Bohužel jsem přišel k doznání, že i lidé, naší sousedé, s kterými jsme se
znali mnoho let, byli stejná pakáž. Takže mě ta rodná hrouda moc neschází.
Jen houby (Hrib, Kozak, Bedla jedla), ty v Austrálii nerostou.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.54
Počet hlasů: 162
|
|
|
Spřátelené weby:
