Vzkaz v lahvi (1. část)
Vydáno dne [06.05.2007] / rubrika [povídky]
„Co je to za velkou růžovou rybu támdle?“
Starý kapitán, který byl už nějaká ty léta za zenitem, tudíž na odpočinku, se podíval směrem, kterým ukazoval jeho vnuk a spatřil blížící se obrovské růžové stvoření. Byla jím velryba, odborně řečeno Velrybák růžový (kterých již není mnoho), jehož mohutná zadní ploutev ubalovala mořské hladině jenu facku za druhou. Starý pán přimhouřil oči a jeho pohled strnul na růžovém tvorovi stejně tak jako chlapcův. Chlapec byl rozrušený, ale nebál se. Bylo to pro něj vzrušující. Děda mu sice sliboval, že až k němu Jeník přijede na prázdniny, užijí si spolu, ale že uvidí takovéhle monstrum, na které se muselo vyplácat takových pixel růžové barvy(jak si Jeník původně myslel)? Tak o tom se mu nezdálo ani v těch nejrůžovějších snech. A jak by taky mohlo, když jedinou živou rybu, kterou v životě viděl byl vánoční kapr ve vaně.
Jeník musel urazit hódně dlouhou cestu, než se k dědovi dostal. Vlakem vyrazil ze Sherwoodu, jak se tak říká hlavnímu nádrží v Praze, jel přes sedmero hor, sedmero řek a sedmero království, až dojel do zcela odlišného svět, kde je zcela běžné, že sny se stávají skutečností a realita snem. Svět, na který byl dosud zvyklý. Když dorazil do cílové stanice, vydal se z nádraží lesem, kde si o nějakej podělanej pařez ukopl palec, a nakonec doskákal na jedné až k dědově chalupě zcela vyřízen.
A teď, teď se plaví po růžovém moři a proti němu se řítí růžový panelák s ploutvemi. To bylo něco.
„Co budem dělat, dědo?“ kulil Jenda bulvy.
„Co navrhuješ, chlapče?“
„Já nevim, dědo,“ pokrčil Jenda rameny, „ty si přece kapitán, i když už starej,“ zasalutoval Jenda.
Jenže to už od nich byl velrybák dobrejch 50 metrů a nevypadalo to, že by měl zrovna v úmyslu hodit blinkr anebo dokonce sjet z dálnice.
„40m, 30, 20, 15,“ informoval děda o průběžné vzdálenosti před možnou a hodně pravděpodobnou srážkou.
„Nějak se s nim domluvíme,“ vyhrkl ze sebe Jenda.
Děda pohotově zareagoval, zaběhl do podpalubí a v mžiku byl zpátky s dopravní značkou STOP, kterou zvedl nad hlavu, aby na ní velrybák dobře viděl. Ten kupodivu skutečně přestal pleskat hladinu moře a prudce zabrzdil, až málem dostal do smyku.
„5m, 4, 3, 2, 1,“ pokračoval děda v odhadování a úsměvem dobráka, kterým bezpochyby byl, říká: „Přistání proběhlo bez sebemenších problémů, vítejte na růžovém moři. Jsou 4 hodiny královského času, máme krásné slunné počasí, teplota vzduchu 30 stupňů Celsia. Přejeme příjemný pobyt!“ A Jeník se popadal za břicho a smál tak čistě od srdce, jak to umí jen děti anebo staříci ve stadiu svých posledních chatrných kroků životem, kdy se vrací zpátky do plenek.
Velrybák se vznášel na vodní hladině a ani se nehnul. Vyčkával. Pozoroval ty dva, jak se chvástají (zřejmě na jeho účet), a když už to trvalo nějakou dobu, zlehka drknul do bárky.
Jakmile děda ucítil mírné zachvění, povídá Jeníkovi: „ Zůstaň tady, Jendo, dojdu se k tomu monstru kouknout.“
„Ale já chci jít s tebou, dědo,“ dupnul si Jenda.
„Ne, Jeníku, zůstaneš tady na zádi, nevíme co od toho růžového tvora můžeme čekat...“
Jeník znejistěl a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že mu hlavou zrovna problesklo: No jo, co když je ta ryba zlá??!!
„Tak jo, dědo, já tu radši zůstanu a budu tady držet hlídku. Ale, dědo, buď opatrnej, dědo.“
„Žádné strachy!“ kráčel k přídi lodi za velrybákem.
Nikdo ani nepíp. Jenda oba dva ze zádi pozoroval. Bylo slyšet svištění větru, který nad bárkou dělal kotrmelce a z nedaleké zátoky sem doléhaly árie vln, které se rozrážely o skaliska a měnily se v pěnu.
Děda se blížil k velrybákovi, našlapoval pomalu a opatrně. Žádný prudký pohyb. Teď to od sebe měli kousek a vykuleně si hleděli z oči do očí.
Děda nepatrně pohnul hlavou.„Auguste?“ promluvil.
„Kapitáne?“ odpověděl velrybák ležérně.
„Kouká sem?“
„Kdo kapitáne?“
„Kdo asi... ?Můj vnuk.“
„Jo ten, no tak ten sem kouká kapitáne.“
„Pssst, dal si děda prst před pusu, ne tak nahlas, Auguste, víš, že to má vypadat jako...“ udělal dramatickou pauzu, „NÁHODA. Chci abych před vnukem vypadal, však víš...“
„Jasan, kapitáne,“ řekl August už tišeji. „ Dyk jo. A jakej sem vůbec byl? Vypadal sem aspoň trochu hrozivě? A co to brždění? Zahrál sem to dobře s tim bržděnim. Vypadalo to věrohodně, kapitáne? Já to trénoval támhle v zátoce dobrý dvě hodinky.“
„Byl jsi výborný, Auguste, zahrál jsi to na Oscara.“
„Na Oscara? Vážně kapitáne?“ zardíval se.
„Minimálně na zlatý globus.“
„Jeeeeeee. Tý jo....díky, kapitáne. Jak sem to trénoval, byste nevěřil až na kolikátej pokus sem to vychytal. Nejdřív sem,“ August chtěl pokračovat, ale to už ho děda zarazil.
„Počkej, Auguste, nemluv tolik, to mi povíš později. Co Jenda? Pořád kouká?“
Velrybák spustil své bulvy z dědy a znovu se podíval na Jendu, který ho sledoval se zatajeným dechem a otevřenou pusou, jako by viděl ducha. Jakmile velrybák zaostřil a uviděl tenhle chlapcův pohled, trhnul sebou, jako by se sám lek. S bárkou to opět drklo.
„Joo, kpaitáne, sleduje nás jako divej. Hlavně mě!“ znovu zamířil svýma velkýma očima na Jendu, který měl, jak do s bárkou podruhé drklo, už docela vytřeštěný pohled.
August se přiblížil blíže ke kapitánovi, jak když mu chce něco pošeptat: „Kapitáne Morgane, ten váš vnuk na mě zírá nějak divně. Jako kdyby nikdy neviděl velrybáka růžovýho. Jee,“ zajíkl se August, „kapitáne, nemyslí von si ten váš vnuk vo mně náhodou, že sem bukvice, když sem růžovej. Že ne?“ a to že ne řekl hodně ukřivděným tónem.
„Co to zase meleš, Auguste, jaká bukvice?“
„No jako, že sem teplej!“
„Ježišmarja, Auguste,“ spráskl děda ruce, což si Jeník, který neměl daleko k počůrání, na zádi vyložil tak, že děda prosí o svůj holý život.
„To snad není možný Auguste. Jednak je tady spolu s tebou růžové celé moře, jestli sis toho nevšim, a pak...je mu teprve sedm let. Já tě ujišťuji, že si to o tobě skutečně nemyslí.“
„Uff, to je dobře,“ oddychl si August.
„Už mi ale věnuj pozornost, Auguste. Takže, jak jsme si to říkali?“ tázal se profesorsky, jako by Augusta zkoušel před tabulí.
„NO,“ povídal August, „sme domluvený na tom, že teď budu dělat jakože,“ zahýbal prsními ploutvemi na znamení, že to myslí v uvozovkách,“ hrozně lituju toho, že sem do vás, MOŘE PÁNA, drknul, a pak vám dám tu flašku. Pak si na mě oba dva nesednete, já vás hodim do tý zátoky, kde vystoupíte a pudete hledat ty hračky, teda chci říct ten poklad, jak ste tam před tejdnem zakopal. Pak tam pro vás tak za dvě hoďky přijedu a zavezu vás zpátky sem na bárku, he? Je to správně, kapitáne?“usmíval se August, potěšen sám nad sebou, že si to pamatuje.
„Pamatuješ si to na výbornou Auguste. Tak se připrav a já už teda Jeníka zavolám. Jendo, pojď sem!“
Pokračování příště
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.77
Počet hlasů: 624
|
|
|
Spřátelené weby:
