Půlnoční výprava
Vydáno dne [07.02.2007] / rubrika [povídky]
Když mi bylo sladkejch nevinejch třináct, byl jsem nucen z podnětu mých rodičů, tvrdě zdůrazňuju, že nikoli mého, jet na tábor do Běstviny, kam se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Ještě, že se mi podařilo zlanařit mýho tlustýho kamaráda Jiřího Chmalíčka alias Festra Adamse, kterýmu jsem nakecal, ačkoliv jsem o tom neměl ani flus, že holky, které tam jedou, jsou extratřída...
Přezdívku Festr jsme mu s kluky ze základky dali kvůli jeho nápadným zelenofialovočerným kruhům pod očima, kterých se nemohl zbavit ani po sebedelším spánku Podle barvy těch jeho monoklů jste mohli poznat, jak dlouho spal-zelená barva znamenala dlouhý spánek, fialová kratší, tak okolo 7 hodinek, no a s černou barvou je to jasný... Navíc byl šíleně bledej, nevim jestli chudokrevnej, ale bledej byl šíleně.Vždycky, když sem se ho ptal proč je tak bledej, odpovídal, že se před chvílí koupal, takže je akorát pořádně vydrhnutej. Tím pádem není bledej ale až moc čistej. Zkrátka a dobře nám připomínal onu mohutnou postavu z Adamsovy rodiny. Zpočátku nebyl tímhle násilně přiděleným pseudonymem příliš nadšen. Ale jen co opadla taková ta počáteční vlna, kdy jsme se Festrovi kvůli těm jeho připálenejm lívancům posmívali, bral to v klidu a vobčas se tomu i taky smál. Za zmínku by možná ještě stálo, že vlna přeplula na jednoho kluka, kterýmu jsme začali říkat Large. Pro ty, kdo neví, je to od Adamsů ten přerostlej sluha se šroubama v hlavě. Large k nám přišel ve třetí třídě a kromě těch šroubů mu k originálu nic nechybělo. Ve svých 9 letech měřil dobrej metr devade. A výškový průměr zbytku třídy byl 110 cm. Byl vyšší tak o 7 hlav než mi všichni. A tim budil daleko víc pozornosti než Festr. Festrovy tunely najednou byly OUT a Largova výška IN.
Při převozu do toho prázdninovýho lochu, jsme byli oba nervózní jak sáňky na podzim. Já jsme měl jisté obavy, jak to ty tři týdny bude probíhat a Festr z toho, že žádna z holek, které v autobuse za tu chvíli zaregistroval, nebyla prej jeho typ-podle jeho slov měla jedna hroší zadek, druhá malý kozy, třetí zas beďary na zádech atd.-. Po hodině cesty jsme dorazili na cílové místo. Náš autobus nebyl jediný. V celém táboře bylo něco přes 100 dětí, kteří byly dle věkové kategorie rozděleni do 9 oddílů. Našemu sedmému oddílu, do kterého jsme byli s Festerem odveleni, byl přidělen hodně zvláštní vedoucí, oděný celý v černém. Vypadal jak Gandalfův mladší brácha Nějak tak. Hádal jsem mu tak 50 let. Byl to takovej malej brejlatej střízlík s plnovousem. Úplnej permoník. Přesně ten typ člověka, který vám přijde hned na první pohled podezřelej. Jakmile jsme ho s Festerem spatřili, snad ve stejnou vteřinu jsme se na sebe podívali a já z jeho výrazu snadno vyčetl, že si o tom skřítkovi zahradníčkovi myslí to sámý, co já; a sice, že ten mužík je pěkně divnej. Zkrátka a dobře -ten týpek s tim divokym vousem se nám nějak nezdál. Chtěl, abychom si kolem něho sedli dokolečka. Po chvilce váhání jsme uposlechli. Než se nám začal představovat, zhluboka se nadechl, vypoulil oči jak sůva a spustil:
„Ahoj děcka, řeknu vám to stručně a jasně, jo.“ Hovořil k nám se zvláštní intonací, takovým otcovským tóném.
„5 věcí, který o mně potřebujete vědět,jo-menuju se Václav, je mi 28.“
„Coože?“ zareagovali jsme téměř jednohlasně se zbytkem kruhu na informaci týkající se jeho věku.
„Tomu děděkovi je 28?“ kroutil sem hlavou
Václav pokračoval: „Zabývám se bojovým uměním, pracuju jako strážník v bance...“
„Coooože?“ ozvala se znovu hromadně.
V tu chvíli jsme všichni přísedící měli vypoulený oči snad ještě víc ten, než náš řečník. S polovyplazenym jazykem hned povidám Fetstrovi, že chci určitě vědet v jaký bance a v očích mi přitom zářily 2 Masarykové.
Osoba v černém se nenechala rušit. „Jelikož ste mi byli svěřený na tři tedjny do péče, jo,budete mi řikat tak jak mi řiká každej.“ a s propojenými prsty před svou hrudí se u toho láskyplně usmíval.
Jakmile jsme se dozvěděli, že po nás chce, abysme mu říkali taťko, nastalo takové hromové ticho, že i cvrřci přestali cvrlikat a ptáci zpívat. Bleskově jsme se na sebe Festrem podívali a já věděl, že mu hlavou opět problesklo to samý, co mě. A sice - že taťka bude nejspíš pěknej magor.
Hned druhý den měl Festr konflikt s jedním maníkem od nás z oddílu, který se mu posmíval, že je tlustej a že vypadá úplně jak Festr. Jakmile však Festr obratně využil své zavalitosti a maníka zalehl, nemoh moc dýchat a už se tolik nesmál. Tenhle machýrek byl vůbec zvláštní. Ve svých třinácti letech nosil zeleného bombra, vojenský maskáče, vysoký boty a hlava se mu leskla jak čerstvě vytřený linoleum. Začali jsme mu s Festrem říkat Plešoune.
Na táboře to bylo hustý. Z taťky se vyklubal moc hodnej a rovnej chlap, který nás opravdu bral jako své vlastní. Fakt to byl takovej taťka. Mé obavy se nepotvrdily a tábor jsme si vychutnávali stejně jako si teď v současný době vychutnávám pivo. Za dobu, která od onoho tábora uplynula, se mi z hlavy vykouřilo hodně věcí, ale stejně jako nezapomenu na chvíli, kdy se mi prvně vykouřilo pár infos, tak nikdy, nikdy nezapomenu na půlnoční výpravu, kterou jsme tehdy podnikli. Její plán tkvěl v tom, že já, Festr, Báša a Hrůzová opustíme přesně ve 12:00 velitelského času prostor tábora a poběžíme lesem, na jehož nedalekém druhém konci ležel provizorní tábor takovejch rádoby skautíků. Předpokládali jsme, že zhruba do hodiny budeme zpátky v táboře. Úkol zněl jasně: TAJNĚ SE ZMOCNIT SE JEJICH ERBU. Báša byl normální pohodovej týpek, kterej s námi šel proto, že byl u zrodu téhle akce. Byl úchyl na voňavky, chodící parfumerie, taková, že si na Bášu za celý tři týdny nesedl ani jeden komár, a když prolétávali kolem jeho chatky, vždycky jich šlo pár k zemi-v chatce měl hierarchicky seřazeno asi deset druhů voňavek, kterejm dominovala lahvička se štítkem Hugo Boss. Hrůzová s naším plánem neměla co dočinění, ale jelikož ta proradná slídička okouněla a špehovala, jak se o výpravě bavíme, pod výhružkou vyzrazení plánu ostatním si nakonec prosadila svou. Hrůzova byla anorekticky stavěná dívka, tak bledá a vychrtlá, že pokaždé, když jsme se na ní koukl mi připadalo, že sebou každou chvíli sekne. A když měla plavky, i Festr vedle ní vypadal jako vopálenej kluk. Mimochodem krom erbu měla Hrůzová zálusk i na mě. O téhle akci jsme věděli pouze my a taťka, který zůstal v táboře a hlídal zbytek oddílu. Nikdo jiný. Přece jen jsme byli malí parchanti. Ostatní vedoucí nesměli mít o ničem ani tušení. 5 minut před dvanáctou jsme se sešli u zadní táborové branky.
Doléhalo k nám slabé šumění řeky a od nedalekýho rybníka bylo slyšet kuňkaní žab. Na obloze nebylo nic krom tmavě modrýho závoje. Hvězdy na obloze tančily v celý svý kráse a měsíc, který byl zrovna v úplňku, vypadal jakože nás každou chvíli spolkne. Prostě klasika . Bylo tedy velmi dobře vidět, a tak jsme si sebou vzali jen jednu jedinou baterku. Vyrazili jsme dle plánu, ale jen co jsme uběhli pár kroků, zaslechli jsme zběsilý jekot vycházející z tábora.
„Hej.Počkejte na mě, Hej stujte!“
Otočil jsem se a spatřil blížící se obrys postavy, kterej mi byl povědomej. Byl to plešoun. Byl hrozně uřícenej, celej ksicht měl zmalovanej černým uhlem a oblečen byl od krku až k patám ve vojenskym. Dokonale maskovanej!!!
Vypadalo spíš jako kdyby ho měl každou chvíli vyzvednout vrtulník a tradá s ním do Iráku. Když ke mně přiběhl, dost sem ho lek, to teda jo. Zamračený pohled a vyšpulený spodní ret byly jasným důkazem toho jak vážně to myslí.
A hned tim svym nakřáplym krákavym hlasem, kterej zněl navíc hodně rozrušeně, spustil:
„Vy ste mi určitě chtěli zdrhnout co? todle si nemůžu nechat ujít, ty vole, neblázni. Dyť pro takovýdle akce já žiju, chápeš, tak chápeš?“ prskal na mě plešoun jak hadice, bláznivě vykulené oči ještě víc než, když se dozvěděl, že je taťkovi 28, až sem si řikal, že je snad musí mít na pérkách.
„Uklidni se plešoune, chápu, že si rozrušenej,ale nesmíš to tak prožívat woe, klídek “ mírnil jsem ho, ale zároveň si uvědomoval, že opravdu vypadá jak veverka z IcE AGE, když vstoupila do vořechovýho nebe.
„Chá, chá,“ vyrazil ze sebe plešoun a cuknul sebou stejně jako já, jak sem se lek jeho prudkýho pohybu.. „Počkejte. Todle si užijem! Už sem nám vymyslel i krycí ména,“ pokračoval a myslím, že jsem v tu chvíli nebyl jedinej, komu Plešoun připomínal ňákýho cvoka, kterej zrovna utek z Bohnic.
„Ty- budeš rudej scorpion!Ch, Chá.“ ukazoval prstem na mě.
Báša šavlozubej tygr, Hrůzová jedovatá zmije!
Fetsr bude...“ najednou se zarazil, změřil si Festra a ušklíbl se. „Festr bude Festr
a já sem černej drak, dobrý ne?“
„Vymyslels to hezky ty woe,“ odpověděl jsem mu a zároveň jsem už ani trochu nepochyboval o tom, že se z toho Plešoun zbláznil.
„Ty vole, co to máš na ksichtě?“ smál se mu Báša a ukazoval mu na obličej
„To sem si udělal klackama vod vohně. Brý ne?“
„Je to hrozný, plešoune,“ smál se mu Báša s čím dál tím větší vervou, „dyť ty vypadáš jak parodie na Vietnam.“
„To je fakt plešoune,“ začala se smát Hrůzová.
„Vojíne pozor,“ neodpustil sem si.
„Co to tady kecáte,“ bránil se Plešoun a jako terč si zvožil Bášu, „neměl bys ty bejt vůbec teď v umejvárně ty jeden metrouši a holit si podpaždí, kde ti stejně nic neroste?
„Roste!“ přestal se Báša smát.
„To jo, ty tři chlupy cos tam měl, už stejně obstarala tvoje pinzeta woe.“ tlemil se teďka Plešoun
„Co kecáš?“ bránil se Báša, „ Koukni!“
„Ale já to nehci vidět.“
„Ale Plešoun má pravdu, nic ti tam neroste Bášo.“ vyrazil ze sebe Fetsr.
„Kušuj Festře,“ zahlásil naposled Báša.
„Tak klídek kuci, deme už?“ zeptal sem se.
„Jo, jo“, ozvalo se tak nějak jednohlasně.
„Tak dem.“
„Levá Plešoune!“ neodpustil si Báša poznámku
A tak jsme vyrazili. Dodnes nevím, jak se o tom Plešoun dozvěděl. Krom toho, že Festr asi po pěti minutách zahučel do rybníka a zřejmě tak způsobil pár žabám infarkt, jelikož od té od té chvíle jsme už nezaregistrovali ani jedno kuňknutí, probíhala cesta tam bez problémů. Po půl hodině jsme přiklusali ke skautskému táboru a bez sebemenšího podezření se zmocnili jejich chlouby. Provedli jsme čelem vzad a vraceli se zpět do našeho tábora. Jenže nám vyvstalo pár problémů. Měsíční paprsky, stejně tak bledé jako pleť Hrůzový, které do té doby lechtaly větvě stromů a odhalovaly nám lesní cestu, ustupovaly a měsíc začaly zahalovat černé koráby. Že zákon schválnosti zaručeně funguje, se potvrdilo hned o chvilku pozdějc, kdy nám zhasla ta jediná baterka, kterou jsme měli. Najednou jsme si neviděli ani na nos. Mít otevřené nebo zavřené oči - bylo to jedno, obojí vyšlo nastejno. Chytli jsme se za ruce a utvořili lidský řetěz. Šli jsme po šumu řeky, kterou jsme slabě slyšeli, jenže neviděli. Přesně v týhle vyhrocený situaci se ukázalo, kdo je povahy slabší a kdo silnější. Nejslabším článkem řetězce se ukázal být Plešoun. Jeho výlevy typu: „stromy si nás upečou, ten les nás spolknul, nikdy nevyjdem“- toho byly jasným důkazem.
„Ale no tak, vzchop ty se černej draku!“ utrosil jsem poznámku.
Bylo mi líto Festra, který byl kommplet durch a klepal se jak černoch na pólu. Asi po hodině cesty naslepo jsme zapálili Bášovo triko, které jsme omotali kolem klacku na způsob louče. Měli jsme sebou jen sirky a za normálních podmínek by se nám triko nejspíš zapálit nepodařilo. Ale tohle triko, kterýmu nezůstal utajen ani jeden z Bášových deseti pokladů, chytlo raz dva. A bylo světlo...Ale jen na 5 minut. Aspoň se nám podařilo dojít k řece. Šli jsme kousek podél ní a pak se dali doprava do kopce, o němž jsme si mysleli, že za sebou ukrývá náš tábor. Naše dedukce nevyšla a my bloudili dál. Po další hodině jsme před sebou uviděli jakýsi světélkující předmět. Šli jsme k němu a zjistili, že je to Bášovo triko, přesněji řečeno to co zněj zbylo. Celou dobu jsme chodili dokolečka, to nás dožralo. Řeknu vám - ještěže se Záhada BlairWitch měla v kinech promítat až za dva roky. Protože, kdyby už tehdy byla natočena, všichni bysme se v tu chvíli na místě posrali a hned pak si sedli na prdel. Ale protože Záhadu premiéra teprve čekala, vrátili jsme se zpátky k řece a rozhodovali se o dalším postupu. To už ale Plešoun nevydržel a psychicky se rozpoložil: „Huéé, poďte si tady lehnout..Prosííím. Já už nemůžu. Ale já už fakt nemůžu!“
Stáli jsme u řeky, od které se táhla zima, všude kolem byly kopřivy, komáři a plešoun si tu chtěl ustlat. Já se moh posrat. Nevěřil jsme svým uším. A Plešoun hníkal dál: „Huuéé, proč se to musela stát zrovna mně? Proooč? Já chci mámu.“
„Jo ty vole, tu chce i brácha tvýho táty!“ zahlásil Festr.
„Chaaaaaaa, chaaaa,“ ozval hromadný smích náš všech.
„Hueee, my tady nezemřeme“ parodoval plešouna Báša hlasem zoufalce v řiti(Plešouna) a dělal, že se mu klepou kolena.
„Ty woe, nebuď hysterickej plešoune a vzmuž se ty černej raku. Podivej se na Festra, je celej mokrej a stěžuje si snad, brečí? Tak co?“ dával sem mu už skoro celýho fialovýho Fetsra za vzor.
Pravda byla že už jsme byli všichni unavení. Šli jsme zase kousek do kopce, až jsme narazili na vyhovující lesní mýtinu, kde jsme si ustali. Všichni jsme si lehli vedle sebe, abysme se zahřívali těly. Já byl na jednom konci, Báša na druhým. Festr musel být samozřejmě veprostřed. Hrůzová si lehla vedle mě. Její tělo, které mohlo mít takovejch třicet kilo i s klíčema od kostela, mě příliš nehřálo, to je pravda, ale po chvilce mi teplo už bylo, jelikož mě Hrůzová začala vochmatávat. A tak jsme pomalu usínali za šumu řeky, praskání nad námi se pohupujících stromů a drkotání Festrových zubů.
Po nějaké době mě vzbudil jakýsi záblesk. Když jsem otevřel oči, zprudka mě oslnilo světlo baterky, kterou v ruce držela postava trpasličího vzrůstu.
„OOO taťka“ řekl Festr slatným tónem jako kdyby to byl opravdu jeho vlastní fotřík. Když jsme se pak za rozbřesku, kterej Festr přes jeho poklopy neměl šanci spatřit, vrátily do tábora, všech 6 nás mělo průsera. Ale to bylo jedno, protože tadle výprava prostě byla prdel, ikdyž nám skautící ten erb díky Festrovi, kterej usnul na hlídce, hned další noc ukradli...
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.96
Počet hlasů: 687
|
|
|
Spřátelené weby:
