Nehoda jako Nehoda
Vydáno dne [24.01.2007] / rubrika [povídky]
Ze zatáčky se vynořil starý žigulík s pražskou poznávací, uvnitř kterého seděl manželský pár Nehodů. Po nepříliš vydařeném víkendu s čistě usmiřovacími záměry se vraceli do Prahy. Pan Nehoda s oblíbenou slaměnou buřinkou na hlavě, kterou si v létě sundával snad jen když ulehával do pelechu, šlápl na spojku, přeřadil ze 4 na pětku a gryfem zkušeného drivera sešlápl plyn.
I přestože nejeli příliš vysokou rychlostí, bylo to na starý žigulík celkem slušný, a ručička, která na tachometru šahala na stovku, paní Nehodovou znervózňovala ažaž :
Ježikriste! Ty nás chceš snad zabít, ne? vyštěkla na Nehodu plnoštíhlá osoba sedící na místě spolujezdce a prolomila tak půlhodinové ticho, že se Pan Nehoda lekl, lehce trhnul volantem a auto sebou nepatně cuklo.
No, vidiš to? Co sem řikala! Ted stačilo málo a skončili bychom v pangejtě. Dobrotivá nebesa! spráskla Nehodová ruce. Jetsli sis náhodou nevšim, tak už sme v Praze! Tady máš už přikázanou padesátku.
Prosimtě, uklidni se. Klid. Hezky seď a kochej se pražskou periférií. řekl pan Nehoda bez sebemenšího vzrušení
Tak kochat? A čim? Čim se tady mám prosim tebe kochat? Těma plynovejma rourama kolem? Nebo támdletou žábou, která má na zádech vytetovanou pneumatiku, ukazovala Nehodová před sebe. Zpomal ty blázne!
Klid! Dyť ty děláš jako bys se mnou jela poprvý.
Nevěřim ti! odsekla Nehodová
Spolehni se na mě a důvěřuj mi! položil nehoda své ženě ruku na stehno.
Jo, to si řikal před svatbou taky. A jak to dopadlo?
Jak? zetpal se Nehoda flegmaticky.
Jak? zatvářila se Nehodová dotčeně. Byls mi nevěrnej. S...s ňákou.. courou! A ty se zeptáš jak?
Lído, ale to už sme přece probrali, i do manželský poradny si mě dotáhla!
Okamžitě sem se ti přiznal, tolikrát sem se ti omluvil. Tak co po mně ještě chceš? řekl pan Nehoda a rozsvítil světla.
Já tomu ale stejně pořád nemůžu uvěřit. Jaksi jen....?
NO tak sem prostě za pětadvacet let manželství jednou uklouz no. Lído, kdybych byl při smyslech v životě bych to neudělal. Byl sem prostě opilej jak slíva, dyť si to ani nepamatuju. Stejně za všechno může ten blbej Franta.
Jak jen pan Nehoda dořekl ono jméno, sklouznul ve své mysli do fragmentárních střípků z onoho večera, kdy ho starý známý Franta, 4x to šťastně rozvedený muž, opravdu vožral jak tu slívu a následně zatáhl do bordelu za slečnou Boženkou.
Pozor Mílo! vyrušil Nehodu z přemítání výkřik jeho ženy. Pneumatiky zasvištěly a neznámá osoba před nimi zmizela pod koly.
Ježiši, tys někoho přejel! Tys někoho přejel! hystericky oznamovala Nehodová svému muži, jakoby to byla novinka, o které ještě nevěděl. Já to vědela, hned jak sem ráno vstala, věděla sem, že se něco stane. Slyšíš mě? No dělej přece něco!
Jenže Pan Nehoda ani nehles. Křečovitě se držel volantu a oči měl vykulené skoro až na přední sklo. Krev mu ztuhla v žilách – vypadalo jako kdyby ho k volantu přimrazil děda Mráz.
Z ničeho nic koktavě promluvil, hlas mu ze šoku úplně přeskočil na jinou tóninu, jako kdyby ještě nemutoval :Co..co..co mám dělat? po posledním slovu otočil ztuhlým krkem k ženě. Obličej měl bledý jako kdyby během půl hodiny vykalil 3 flašky tuzemského rumu.
Cože? třeštila Nehodová oči.
Co mám dělat? zopakoval.
Co co máš dělat? Co asi? Já nevim! Tak třeba vystup a koukni se pod kola, zavolej sanitku, prostě něco! Hlavně něco dělej!
Kouknout se? zeptal se a na mysli mi vytanula ta žába s pokérovanými na zády.
Nemůžu se pustit volantu! vypravil ze sebe Nehoda.
Co?
Nemůžu se pustit volantu. zopakoval
Jak nemůžeš? nechápala Nehodová.
Nejde to, zakvílel.
Poté, co se za přispění pani Nehodové podařilo Nehodu „odmrazit“ od volantu, zavolal okamžitě záchranku. Potom otevřel dveře. Ve vzduchu byla cítit spálená guma. Celý roztřesený šel pomalými kroky ke kapotě. Postupně se mu odkrýval tento obrázek: Nejdříve viděl hubené dlouhé nohy, v kozačkách, podvazky, minisukni, krátce střiženou koženou bundu, kabelku, a nakonec zmalovaný ženský obličej, který naposled viděl, když si onoho rána zapínal v cizím bytě poklopec. Byla to slečna Boženka. Náhle, na zlomek vteřiny, otevřela oči, poznala tvář někdejšího zákazníka, a ať už ze šoku ze srážky nebo ze samotného pana Nehody, znovu omdlela.
Vypadá jako nějaká prostitutka, konstatovala pani Nehodová, když se nakonec také přišla podívat k předku vozidla. Doufám, že než přijede sanitka, nestačíš mě s ní podvíst, Mílo.
Ty si to snad neodpustíš ani v... ale větu Nehoda nedokončil.
Pan Nehoda si přesto viditelně ulevil. Slečna Boženka dýchala a dokonce i otevřela oči, byť jen na chvilku. To bylo dobré znamení. Snad to nebude zas tak vážné. Z dálky už byla slyšet houkačka, sanitka tu byla hned. Vzápětí dorazil i policejní vůz. Důstojník šel okamžitě k záchranářům. Poté, zatímco co záchranáři přenášeli na nosítkách zraněnou do sanitky, vysoký knírkatý policista, který se představil jako důstojník Vokurka, počal vyslýchat pana Nehodu.
Jak se jmenujete?
Míla Ne Ne Nehoda. vykoktal ze sebe
Míla a dál jak?
Nehoda!
Pane, to už vim dávno, že se tady stala nehoda. Já potřebuju znát vaše přijímení.
Míla Nehoda se...jmenuju, sakra!
Vy se jmenujete Nehoda? zvednul důstojník Vokurka obočí a na ve výrazu se mu objevil jemně ironický úsměv.
A..a..ano.
A tohle je vaše kolikátá nehoda, pane Nehoda?
Druhá. prosim vás je ta žena v pořádku.
A jakého rázu byla ta první?
Rázu? nechápal Nehoda.
Ano, ta první nehoda. O co šlo?
Ťuknul sem bavoráka na magistrále.
Takže úplně jiného rázu. doplnil důstojník Vokurka.
Ano, úplně jiného rázu, zopakoval Nehoda.
Poté, co Nehoda nadýchal do balónku a zmatečně Vokurkovi vylíčil jak se vše seběhlo se samo sebou znovu zajímal o slečnu Boženku.
Prosim vás, je ta žena v pořádku? hryzal si už Nehoda nehty.
Pane Nehoda, uklidněte se. Není to naštěstí nic vážného. Vypadá to, že ta žena má jen zlomenou nohu a je v šoku. Alkohol v krvi nemáte a vše nasvědčuje tomu což nejspíš ukáže šetření, že ta žena šla uprostřed silnice, kde neměla co dělat. Takže na vás nejspíš nebude moct podat ani trestní oznámení.
Když pak Nehoda zodpověděl důstojníkovi Vokurkovi ještě pár otázek, již o hodně klidnější sednul za volant a jel směrem do nemocnice, kam dotyčnou nevěstku odvezli, aby se ujistil, zda –li je opravdu v pořádku.
Vypadalo to, že si nad něčim přemýšlel, než si ji srazil. Tak už prosimtě radši vůbec nemysli, aby do nemocnice nemuseli odvážet někoho dalšího. neodpustila si Nehodová jízlivé poznámky. Teda doufám, že se to nikdo nedozví. Už slyšim ty drby: NEHODOVI MĚLI NEHODU. Já ti před svatbou říkala, že se máš přejmenovat. Nebo sem si měla nechat rodný jméno.
To už však Nehodu ženu vůbec neposlouchal. Hlavou mu probíhal vnitřní monolog : Mám jí to říct nebo ne? Když jí to povim, budu muset odpovídat na ty její dotěrný otázky: Jakto, že je to ona? Neni to až moc velká náhoda, že srazíš zrovna jí, vsadim se, že tu na tebe čekala až jí tu vyzvedneš. Bla, bla, bla. Když jí to nevyklopim, nebudu muset nic vysvětlovat. Ale...udělal v duchu dramatickou pauzu, když se to provalí, o to bude hůř, uvědoměle pokýval Nehoda s vážným výrazem hlavou.
Znám ji, vyrazil ze sebe.
Co si řikal? nechápala Nehodová
Já ji znám.
Koho, zeptala se manželka, přesto jí to však začalo tak nějak docházet.
Tu ženskou!
Tu couru? To je vona, že jo? Bože na nebi, já to věděla. pištěla Nehodová.
Ona tu na tebe čekala, že jo? To je jasný!
Poté, co Nehoda zodpověděl ženě několik titěrných otázek a ujistil ji, že tam na něj slečna Boženka vážně nečekala, ale že to skutečně byla souhra náhod, dorazil manželský pár do nemocnice. Nehoda okamžitě vyhledal doktora, který dostal slečnu Boženku na starost a ten potvrdil slova Důstojníka Vokurky. Slečna Božena Jebalová však říkala cosi o tom, že pana Nehodu zná. Pan Nehoda tedy poprosil o dovolení smět se na slečnu Boženku podívat. Hned jak otevřel dveře nemocničního pokoje, začal se zraněné všemožně omlouvat. Ta mu nejdřív pohrozila žalobou, ze které po vzájemné domluvě nakonec sešlo. Asi po půlhodině vcelku příjemného rozhovoru, když už byl Nehoda jednou nohou ze dveří, si nakonec neodpustil poslední otázku:
Hmm, slečno Boženko, nevim jak bych to....hm no víte, moh bych jednu takovou choulostivou otázečku?
Jo jasně brouku! Jen se nevostýchej
Byl sem aspon trochu dobrej?
Jak to myslíš boruku?
No jestli , tu noc...dyť víte?
Ty si toho asi moc nepamatuješ co?
No, heh, moc ne.
Ne, boruku, nebyl, vůbec si nebyl dobrej.
Ne? prohodil sklesle pan Nehoda
Ne, protože se ti ani trochu nepostavil, boruku. Ten tvůj kanárek se ani jednou nenadech ke zpěvu. Byl úplně zcvrklej. Když se na tebe pak koukla, chrápal si a žbrblal ňáký opilecký žvásty ze snu. Bylo to něco jako : Óooo, Liduško, pojď, užijme si jako o svatební. Nějak tak. Prostě si byl úplně marnej.
Děkuju, slečno Boženko, děkuju, byla poslední slova co Nehoda Božence řek před tím, než radostně vystřelil ze dveří jak raketa navigovaná směrem k jeho ženě.
Juchůůů, řval Nehoda na celou nemocnici, když na chodbě narazil svou drahou polovičku.
Ženo, tak jsem nezesmilnil! Představ si to..!
Co to zase plácáš? Jakto?
Nepostavil se mi! řekl hrdě Nehoda a oči mu zářili štěstím, že svou ženu nepodved. Prostě sem tě nepodved, chápeš to?
Tak takle. Aha, Takže kdybys nebyl úpně na šrot, tak by se ti postavil a nakonec bys mě stejně podved. Takže je to vlastně jedno. Jako bys ho tam šoupnul, dupla si Nehodová a uraženě kráčela z nemocnice.
Pak už za ní bylo jen vidět utíkající pana Nehodu, který řval cosi jako: Ale to bych tam přece vůbec nešel, kdybych byl na šrot, sakra. A za oběma se zavřeli hlavní dveře nemocnice.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 3.06
Počet hlasů: 640
|
|
|
Spřátelené weby:
