Noční výlet
Vydáno dne [01.10.2001] / rubrika [Povídky]
V místnosti bylo šero. Ani to moc nevadilo, protože tam stejně nebylo nic k vidění, snad kromě starého stolu, volně se houpající 40 wattové žárovky, no a taky, nesmíme zapomenout, Karolína. Ta teda na koukání byla. Do sexu žhavá, ale ne už do mojí maličkosti, kdo taky jo, snad jedině jedna 11tiletá kráva ze sídliště.
Bylo tenkrát, pro moje štěstí léto, kdy je i v noci dost teplo. Karolína na sobě měla krátké kraťasy, a proto jí byly vidět její dlouhé, štíhlé, jemné, hladké, hebké, baletem a aerobikem dokonalé vytvarované nohy. Já postával v rohu, oddálen od skupiny a pozoroval to krásné a představoval jsem si, jak ji hladím a líbám. Do rytmu my hráli Cypress Hill a Wu - Tang clan, skvělé to spojení: Já, Karolína, sex a hip hop. Ty vole, to je něco!
Seděla u stolu spolu s Petrem, Bohoušem, Karlem a Slickem. Na stole leželo několik listů formátu A4 a všichni na sebe řvali a máchali nad stolem svýma rukama. To mě dost nezajímalo, jelikož jsem měl dost práce s pozorováním Karolíny.
Nemohla mi uniknout její sklíčenost, a tak jsem se jí vydal zeptat jestli nepůjde ven, než se to vyřeší. Vystoupil jsem ze tmy a otázal se: „Hele Karolínko, nejdeš ven, než to tu vyřešej?" I hned se mi dostalo skličující a dosti šokující odpovědi: „Ne!". Byl jsem z toho na větvi. Po chvilce ticha ještě dodala: „A nechceš mi ještě políbit prdel?" Tak teď jsem byl šokován ještě víc. Mé naprosto omámené smysly jasně zareagovaly: „A a a a no." Bylo rozhodnuto, v zadu si stáhla kraťasy a vyvalila na mě svoje rozkošné půlky. Byl jsem tak hotovej, že jsem ani nečekal a hned políbil. Když jsem si to vychutnával ozvalo se tiché pššššššš. Přes to ticho bylo všechno slyšet a kluci se hned začali hrozně smát. Teprve za nějakou dobu mi to došlo. Úplně precizně mě setřela. Co se dalo dělat? Ale stejnak to stálo za to!
Za nějakou tu minutku se už vyřechtali a v klidu se pokračovalo. I přes jejich posměchy by si to se mnou stejnak všichni vyměnili. A to mě těšilo. Tak se tedy pokračovalo. Já se zase odklidil do rohu a ani nevím proč jsem sem vůbec chodil, vždyť mi nikdy nepřišlo ohromující po sprejovat vagón metra a potom se zhulit do sraček, jakožto duchovní oslavu za vynaloženou práci. Proč jsem se vůbec nechal překecat? Jo už vím, protože padlo slova Karolína Vejmělková. Fakt jsem jí chtěl, jó chtěl jsem zkypřit její kundičku.
„Tak a je to, můžem vyrazit“, prohlásil Slick a vrchní prasák Bohouš dodal, „a Karolíně ho tam narazit“, Karel, největší ožrala, ještě řekl, „jako sud vína, co Ondro“, to řek schválně, čůrák, aby mě nasral, protože jsem zkurvil narážení sudu a ten debil se nemohl ožrat. Css škoda mluvit. Nicméně práce už je rozdělená a vyrazilo se. Já, jakožto vrchní pisálek, jsem musel z dokumentovat všechny události, prostě to byl můj úkol.
V jedenáct večer už naše podivná tlupa stála na autobusové stanici. Byla to nuda. Úplně v prdeli. Už mě to sralo, čekat na ten zasranej autobus. Začal jsem bejt nervózní, začal jsem nadávat všem okolo, začal jsem bejt paranoidní, lidově řečeno: sralo mě to. Pak, po nadávání, jsem se utišil a sedl si na lavičku. Bylo ticho. Kluci už nehráli hakis a Karolína seděla taky na lavičce, jenže o kus dál než já. Najednou se z mích úst ozvalo: „Hele kluci, já nechci bejt cynik, ale myslim, že nás čapnou a pudem bručet.“
„Tak nemysli, buď optimista, a uvidíš, že v pět seš doma“, odpověděl mi Slick. Měl jsem dojem, že pochopil moji nechuť k onomu dobrodružství, ale mlčel. On mlčel, nýbrž naše
komunita ožila. Konečně se blížil bus a Petr s Bohoušem začali probírat kvality a chyby mobilu Nokia 3210. Sláva nebo vlastně smůla, autobus je tady a my vyrazili do kačerovských dep. Cesta byla trnitá, Karolína si mne ani jediným okem nevšimla, Kluci si mě taky nevšímali, teď pro změnu rozbírali Audi A6, debilové. Zůstal jsem osamocen, zcela sám jen se svými myšlenkami. A tak jsem z předchozích událostí složil báseň Voda:
Jako nic
stojím na autobusové stanici.
Na slunci je hic,
můj život je na hranici.
Vodu nesmím,
otrávil bych se s ní,
je to jedno já vím,
ani se nevidím v ní.
Tím žízeň neuhasím,
akorát si smrtka kosu klepe,
s jejím počínáním nesouhlasím,
ať zůstane doma v teple.
Musím najít čisté vody,
to jen tak nepůjde,
nacházím se totiž u Vltavy,
tak to ať si kosu klepe.
No nic moc, to vim taky, ale nějak se zabavit musim.
Tak a je to tady. Cesta je u konce. Výsadek se provedl stanici pod Spořilovem. Naše invaze na depa měla právě začít.
Je jedna noční, čas klidu, spánku, ale i šoustání. Ani jedno se mi za tuhle zasranou noc nepovedlo. Navíc jsem měl tušení, že se něco stane.
„Ondro“, udiveně jsem otočil zraky na Karolínu a ta dál pravila, „hele, já nechci, abys o mně mluvil, no - že jsem tady s váma byla, víš, jak to myslim.“
„No - nevim.“
„Ale víš.“
„No - tak mi to vysvětli.“
„Písemně? Když seš takovej literát.“
„Já radši ústně.“ Bohouš se začal smát, jeho zvrhlé pochody myšlení jsem se už dávno přestal snažit pochopit. Kupodivu, ale nic nedodával.
„Tak teda jo.“ Po těchto slovech bylo hrobové ticho, obecně známo Karolína nikdy nikomu ze školy nedala pusu či cokoli jiného ze svého těla a to, co předvedla dneska mně, byl odvaz. Já taky čekal, teda čekal jsem od ní zas nějakou sviňárnu, ale vono hovno. Pomalu se ke mně přiblížila, chytla mi ruce, položila je na svůj zadek, pak mě chytla kolem krku, něžně se usmála, přitiskla se ke mně a začala mě vášnivě líbat. Najednou přestala, přiložila mi pusu k uchu a potichu řekla: „ Už víš?“ A já? Dokonale jsem využil situace, byla to sice sviňárna, ale proč si neužít. Tak jsem tedy sladce a ironicky odpověděl: „No - bylo to v celku nesrozumitelné. Mohla bys mi to vysvětlit ještě jednou. Moc dobře jsem nerozuměl.“ Mé čekání nebylo dlouhé, opět se na mě podívala a započala se semnou vášnivě líbat. Když jsem pootevřel oči, viděl jsem, jak maj ty debilové otevřený držky a čuměj, co se děje. Při pohledu na ně se mi chtělo smát. Největší Kunda (s velkým K ) líbá nejrozumnějšího a nejsprostšího(ve svých zápiskách) kluka na škole. Debilové.
Po třetí se mi už nechtělo, teda chtělo, ale nechtělo se mi jí dál buzerovat. Tak po této napínavé události, kterou jsem neměl zveřejňovat, jsme vyrazili směrem na kačerovské depa. Bohouš, kterej jí chtěl, obecně známo nejvíc, byl v šoku. U žen prostě vítězí rozum a ne prasárny.
Stáli jsme před plotem asi v půl druhý a Slick pronesl: „Tak jdem na to. Ať je to, co nejhezčí.“
„Ať slouží!“ Pronesl Karel a loknul si ze své placatky.
„Dej to sem, ty vole,“ já teda normálně nechlastám (z placatice), ale musel jsem se nějak zahřát.
Vyrazilo se.
Pár šikovnej přeskoků a byli jsme v tom. Slick, s kuklou na hlavě, se vplížil do garáží jako první. Zatím to šlo, ale pořád visel průser ve vzduchu. Začali jsme se činit, spreje dělaly menší randál, ale najednou něco spadlo a udělalo to pořádnej bordel.
„Do prdele, co to bylo?“ Petr,jinak statečný, měl v kalhotách.
„Klid zjistim to“, hrdině vyrazil Slick ku předu. „Ty vole potkan“, ozvalo se ze tmy.
„Si děláš prdel. Co když nás kousne. Máme kraťasy.“ Prohlásil Bohouš a Petr vyvrátil jeho slova:
„Ale hovno, leda,že by ti ukous čůráka.“
„Ty seš tak vtipnej.“
„Polib si prdel.“
„Debile.“
„Kreténe.“
„Chceš přes držku?“ V tom jsem vlítl do jejich rozhovoru s větou: „Tento způsob stříkání, zdá se mi poněkud podivný.“
„Ondra má pravdu, serte na to a dejte se do díla.“ dal mi za pravdu Slick.
Potom se to rozjelo. Nádherně božský to obraz se začal rýsovat na šedivém vagónu pražského metra. Konečně to trochu ožilo. To rozpoložení barev, stíny, styl a koneckonců i ty tagy
kolem byly hustý. Škoda, že ochořel Jakeob, kterej dělal skicu, jinak by tu byl s náma. Je to asi jedinej rozumnej člověk s týhle bandy křupanů. Tak tedy stříkalo se, stříkalo a mastilo vagón.
Zabráni do uměleckého díla jsme si ani nevšimli, že je vevnitř taky někdo jinej, než my. Jako
první jsem si všiml těch narušitelů - no - narušitelé jsme byli my, protože tohle byli hlídači depa.
Když jsem se vzpamatoval z šokujícího zjištění, zařval jsem: „Do prdele měli bysme zdrhat. Je tu hlídka.“
„Kurva!“ Už ani nevim, kdo to řek, ale jedno vim jistě, že jsme vzali rychle nohy na ramena.
„Seru na to. Kurva!“ zařval kdosi ve tmě, protože baterky už byly zhasnutý.
„Kde?“ Tak to nemohl být nikdo jiný, než-li Bohouš, debil. Zdrhalo se a zdrhalo se pěkně rychle.
Sralo se na všechno, na barvy, na bágli, na baterky a na kámoše. Každej utíkal, jak nejlíp moh. Prostě v nouzi poznáš přítele.
Po tom úprku jsme se úplně ztratili. Nevěděl jsem, kde všichni jsou a ani jsem to vědět nechtěl.
Proč? Ne proto, že bych byl svině, ale protože se mnou byla Karolína a u nás doma nikdo nebyl.
Byl jsem unavenej, ale na sex by ještě trochu síly zbylo. Stejnak jsem byl na veliký brzdě. Na rozloučenou mi dala akorát pusu a rychle někam zmizela.
Když jsem šel domů, přišel jsem na to, že to nebyla zas tak hrozná noc.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.79
Počet hlasů: 146
|
|
|
Spřátelené weby:
osobnost ve značném stadiu rozkladu..
