Bonton a dnešní doba
Vydáno dne [21.11.2005] / rubrika [názory]
V nedávné době jsem navštívila Národní divadlo. Pohled, který se mi naskytl, nebyl nikterak lichotivý. Sama jsem dlouho přemýšlela, jak zvolit vhodné oblečení, toho večera se sic nejednalo o premiéru, ale byla to jakási moje premiéra osobní. Národní divadlo jsem navštívila poprvé.
Nakonec jsem na radu svého otce zvolila malou večerní toaletu černé barvy a šál zahalující ramena. Hned u šatny jsem přesto byla zahanbena dámou ve středních letech, protože jak známo do společnosti žena vždy přichází v rukavičkách. Svou hloupost jsem si vyčítala ještě dlouho poté a dotyčnou s uznáním sledovala. Ovšem pouze do doby, než jsem zaregistrovala její černé, značně „prochozené“, ale hlavně nevyčištěné kozačky, které jednak příliš nelichotily její postavě, což nechávám na vlastním sebezhodnocení majitelky, daleko horší však byl celkový pohled na dámu. Už v tanečních nás učili, že barva bot, kabelky a rukaviček má být stejná. Tedy ani toto pravidlo nebylo dodrženo. Nicméně jsem pokračovala dál procházením chodeb a foyeru. Trochu jsem se bála, že někdo zaregistruje můj „rukavičkový“ nedostatek. Mé obavy však byly rozptýleny právě přicházející slečnou v džínech s hlasitě se bavícím kolektivem stejně „vychovaných“ přítelkyň. Ani pánové se, co se týče vhodného oděvu, příliš nevyznamenali. Tenisová trička jakoby nahradila klasický pánský smoking, o obuvi se raději zmiňovat nebudu.
Dalším doslova šokem pro mě bylo chování mužů k ženám. Nejenže téměř nikdo z přítomných pánů nenabídl jako gentleman dámě rámě, ale dokonce někteří nechali své partnerky chodit pro pití (obnášelo i zaplacení OBOU tekutin).
Raději jsem se šla usadit, ale ani zde mě nečekala změna. Známí se nezdravili pokynutím či nenápadným signalizováním, ale naopak hlasitými výkřiky typu: „No nazdar, vole! Už jsme se báli, že to nestihnem.“ Po předchozích zážitcích už mě ani nepřekvapilo, že dámy neseděly po pravici svých doprovázejících, i když u některých párů se daná situace dá omluvit pohodlím a lepší viditelností, kdy je společensky dovoleno, aby muž přenechal dámě místo po své levici.
Další zajímavou kapitolou byla kukátka. Zřejmě špatně jsem se do té doby domnívala, že slouží ke sledování detailů na scéně. Přítomní jimi nápadně okukovali své spolusedící a návštěvníky divadla.
Naprostým zdrcením pro mě však byl konec představení. Matka mé nejlepší přítelkyně také působila v souboru Národního divadla, a tudíž jsem už v útlém věku byla poučena, že z představení se neodchází dříve než dozní aplaus, pokud si to nevynutí vážná situace. Někteří zřejmě přijeli z dalekých samot u lesa, proto se zvedali ze svých sedadel dříve než vůbec začal. Jiní si pod pojmem aplaus představili hlasité hvízdání.
Když jsem odcházela domů, bylo mi z toho všeho trochu smutno. Podle rčení: „nevychovaný není, kdo převrhne talíř, ale ten kdo na tuto skutečnost společnost hlasitě upozorní,“ možná nečiním správně tímto ohlédnutím. Malé nedostatky se dají tolerovat, ne-li úplně přejít, ale…Děje se tak všude ve světě nebo jsme skutečně národ „kulturních barbarů?“ Bonton přeci není ostuda!
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.82
Počet hlasů: 108
|
|
|
Spřátelené weby:
