Lidé na okraji středověké společnosti VI. - Postoj k chudobě
Vydáno dne [06.06.2005] / rubrika [historie]
Chudoba a stát
V poslední kapitole se podívejme na to, jak s chudobou bojoval stát a společnost. Ačkoliv jsem v minulých článcích na toto téma leccos zmínil, právě v této kapitole bych poznámky rád shrnul.
Chudý člověk mohl v průběhu celého života zažádat o pomoc. V raném středověku byl, pravda, odkázán pouze na rodinu a přátele, ale už někdy v 11. století se objevují první lazarety, později hospitály. Ty byly buď soukromé a patřily nějakému šlechtici, který si tímto chtěl u církve a u Boha polepšit nebo to byl prostě člověk, který se uměl postarat o svoje poddané, což zahrnovalo i péči o chudé. V pozdním středověku se hospitály staly výsadou církve a byly zřizovány při klášterech, na počátku novověku jich však většina přešla pod správu města, v některých zemích městům hospitály patřily dokonce dříve. Klášterní zařízení samozřejmě fungovala dál, ale v úzké spolupráci s městem a úřady. A od 17. století se hospitály dělí na sirotčince, nemocnice, chudobince a starobince, každé zařízení bylo zaměřené na jiné lidi a nabízelo jiný druh pomoci.
Další pomocí chudým byly dávky a podpora. Vyplácely se zpravidla jednou za půl roku (například po žních, po sklizních, na zimu) a především šlo o potraviny, ne o peníze. Mouka, obilí, sůl, tedy základní složky lidské potravy, které vydržely delší dobu jedlé. Podpora se vydávala na radnicích, někdy i v klášterech, to však nešlo o podporu od státu, ale o církevní charitu. Zpravidla platilo, že církev bývala štědřejší, obdarovávala však daleko více lidí, neboť lidé žádající o podporu od radnice procházeli přísnou selekcí.
Člověk, aby dostal podporu, musel být shledán jako řešící krizovou situaci (tedy například muž, který musel uživit velikou rodinu, ale měl malé nebo žádné pozemky) nebo práce neschopným (mrzáci, váleční veteráni, staří a ženy).
Od počátku novověku se však začali objevovat falešní žebráci, kteří loudili peníze po lidech či městu neprávem, selekce se tedy ještě zpřísnila. Například žadatel musel být shledán usedlým, tedy osobou, která se ve městě či kraji pohybuje již několik let, což zhoršilo situaci lidí na potulce či cikánům. Navíc osoba musela mít určitou čest nebo lépe řečeno čistou minulost, aby u radních uspěla. Byly totiž určité skupiny lidí, které nikdo neměl rád a městu jejich přítomnost nedělala dobré jméno. Vrchnostenský mandát z roku 1586 platný po celém německém území mezi nežádoucí osoby řadil „Cikány, tuláky a pobudy, čeledíny bez pána, slídily a špehouny, vyvolávače, venkovské žebráky pěstující zahálku, podomní obchodníky a jinou podobnou pakáž…, dále pak také věštce a vykladače z křišťálu, zaříkávače a vymítače ďábla, jakož i zubaře a ranhojiče předstírající, že dovedou léčit lidi i dobytek“. V některých městech navíc byl zákaz vstupu židům a Slovanům a vůbec lidem jiného typu vzezření. Snažil-li se někdo z výše zmiňovaných prosadit ve společnosti a byl jeho původ odhalen, byl ocejchován a vyhnán z města.
V 18. století se první filosofové začínali zabývat problémem chudých jako problémem plošným a určitou vinu přičítali státu a nakonec, v průběhu celého 19. století, se rozvíjela plošná péče o chudé, sociální síť se stala spolehlivou a pevnou a zaváděly se zákony udělujícím žebrákům určitá práva.
Chudoba a lidé
Trošku jinak však žebráky a lidi na okraji společnosti vnímala veřejnost. Na jednu stranu lidé žebráky a pobudy přehlíželi, na stranu druhou však s nimi hráli na trzích karty, nechali si od nich dát nějaký recept na čaj nebo koupili nějakou cetku. Zatímco mezi normálními obyvateli venkova a měst byli přistěhovalci a chudí pro smích, řemeslnící a cechy v nich viděli určitou konkurenci. Jako důkaz může posloužit fakt, že u soudu si na přivandrovalce stěžovali daleko více řemeslníci než ostatní obyvatelé. Například pro zemědělce byli lidé v nouzi levnou pracovní silou, to samé platilo pro stavaře.
Zatímco stát lidi na okraji společnosti v určité míře definoval, společnost byla daleko přísnější. Je známá věc, že ve středověku se pro sprostá slova a nadávky nechodilo daleko. Spor mohl vyústit v hádku, urážky a někdy dokonce i ve vraždu. Jelikož hlavní vizitkou středověkého člověka byla čest a hrdost, především venkovská společnost byla citlivá na urážky. Ve městech se uražený mohl obrátit na soud, na vsi však, pokud byl nařčen například ovčákem či dráteníkem, což byly jedny z nejhorších, ne však nejsprostších urážek , musel urážku nějakým způsobem oplatit. Nechal-li urážku bez povšimnutí, znamenalo to, že nařčení akceptuje a společnost jím začala opovrhovat, často byla osoba dokonce vyhnána z města. Čest byla tedy ve společnosti hlavní vizitkou a každý si ji hlídal, jak nejlépe mohl.
Tak. A je to za námi.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.89
Počet hlasů: 631
|
|
|
Spřátelené weby:
bezvýznamná postava českého internetu, nikdo neví, jak se zmocnil funkce šéfredaktora
