Lidé na potulce

Tento obraz namaloval Gerard Dou někdy v 1. polovině 17. století a nazval jej "Prodavač slanečků a žebrák". Pro nás je zajímavé, že můžeme vidět žebrákovo oblečení. Má cestovní hůl, přes záda pytel, za pas zavěšenou hliněnou nádobu na vodu. Podle toho můžeme téměř s jistotou říci, že jde o člověka na potulce.

Chudým lidem, kteří nezískali práci nebo podporu, v místě, kde vyrůstali a žili, nezbývalo nic jiného, než se vydat za penězi do kraje. Někteří zvolili způsob obživy tak, že si cestu naplánovali dopředu, zastavili s v několika městech, kde byla práce, tam přiložili ruku k dílu, kde byli dobří lidé, tam dostal nějaké šaty nebo potraviny zadarmo a po pár měsících se na čas vrátili domů, aby se o radost z vydělaných peněz podělili s rodinou. Jiní se rozhodli cestovat delší čas. Mezi ně patřili hlavně mladí lidé bez rodin, děti bez rodičů a staří lidé na venkově, kteří se nemohli obrátit na pomoc starobinců ve velkých městech. No a do třetí skupiny patřili společností zavržení lidé, kteří byli vinou nějakého zločinu vyhnáni ven z města. Tito lidé se nejčastěji živili krádežemi, přepadáváním a, bylo li jich víc, loupežnictvím.

Vydal-li se někdo na potulku, zařadil se automaticky mezi nejnižší vrstvy, protože ačkoliv chudí lidé neměli žádná práva, alespoň stále byli občany města a vztahovaly se na ně městské zákony a práva, měli-li nějaké problémy, mohli se obrátit k městskému soudu či radnici. Tím, že se zřekli svého bydliště, ztráceli nárok alespoň na minimální pomoc města. Možností výdělku také mnoho nebylo. Práce na poli, stavěla-li se v nějakém městě katedrála nebo palác, mohl se tulák zapsat k dělníkům, mnozí lidé na potulce pytlačili a kradli plody z polí a sadů a ty se pak snažili prodat na trhu. Jakmile uměl tulák nějaké řemeslo, měl šanci, že jej některý z cechů přijme za svého člena a on se bude moct usadit ve městě, kde cech sídlil. Uměl-li zpívat nebo hrát na nějaký nástroj, velmi pravděpodobně si na sebe mohl vydělat na jarmarcích nebo trzích, kde zpíval kolemjdoucím, takových šťastlivců však bylo málo, neboť hudební vzdělání měli hlavně lidé ze středních a vyšších vrstev a ti mohli hrát v divadle či u dvora, v místech, kam by tuláka v životě nepustili.

Výjimku tvořili takzvaní koledníci, tuláci z jižních provincií Itálie, kteří zpívali veselé i náboženské písně a nosili u sebe kadidlo, takže byli zváni do různých obchodů a domácností, aby provoněli za drobný peníz místnost. Vyznali se v květinách a bylinkách, které si sami natrhali a sušili, aby z nich pak měli kadidlovou vůni. Colleta znamená italsky píseň a z tohoto slova vznikla naše koleda. S koledníky se můžeme v jižní Itálii setkat dodnes, je jich dnes však málo a jejich tradice, stejně jako třeba u nás kočovné loutkářské divadlo, pomalu umírá.

Mezi lidmi na potulce bylo také nejvíc podvodníků a švindlířů, kteří například na jarmarcích hrávali skořápky, karty nebo kostky, po skončení trhů se sbalili a odešli z města, ve kterém nechali tolik rozzlobených a okradených hráčů.

Děti, nemocní a staří

Vlevo vidíme obraz "Malý žebrák", který namaloval Bartolomé Estefan Murillo kolem roku 1650. Murillo byl první malíř v historii, který maloval opakovaně chudé lidi. Na jeho obrazech můžeme narazit na žebráky, sirotky, kuplířky nebo vyhnance.

Jelikož až do 19. století nebyl rozvinutý a vlastně až na velká města zavedený systém pomoci sociálně slabým lidem, hodně jich končilo na ulici a mezi chudáky. V novověku se děti mohly dostat do sirotčinců, nemocní do špitálů a starci do starobinců, pokud byl člověk v mizerné situaci, ale zároveň neměl nárok na to být ubytován v těchto zařízeních, mohl se ještě obrátit na chudobince. Avšak zařízení tohoto typu se začala po celé západní a střední Evropě zřizovat až na počátku 17. století.

Do té doby se mohli staří, děti a nemocní uchýlit do takzvaných hospiců nebo hospitálů. To byla původně církevní zařízení, která však už na počátku 14. století v Nizozemí a Itálii začaly přebírat pod správu města. Chudým lidem nabízela přístřeší, potravu a šaty, v případě úmrtí i rakev a pohřeb, pokud to však bylo v jejich silách, museli se zavázat pro práci na pozemcích a v dílnách pod hospitál spadajících. O nemocné se starali ve všech směrech, do hospitálů docházely i sestry z klášterních nemocnic, jakmile však byl člověk vyléčen do té míry, že nepotřeboval cizí pomoc, musel zařízení opustit. Pokud se v hospitále vyskytly děti, byly většinou poslány do klášterů na výchovu a výuku. Ty, které zůstaly, což bývaly hlavně děti starší 12 let, na které by klášterní výchova již neměla veliký efekt, musely se také zavázat prací pro hospitál.

Hospitály se začaly na počátku novověku měnit a reorganizovat a v drtivé většině sloužily pracovní výuce. Pokud ve městě nebo v okolí hospitálu byla nějaká dílna nebo fabrika, lidé v hospitále byli přeškolení tak, aby v ní mohli být zaměstnáni, ve velkých městech pod hospitál spadalo už několik dílen, například v Toledu roku 1576 patřilo městskému hospitálu 27 dílen, od tkalcovských po řezbářské.

Ačkoliv obrázek pochází z 19. století, zachycuje podobu Vyšehradu, Podskalí a Podolí okolo roku 1420. Vlevo je vidět část emauzského kláštera, který ve středověku sloužil jako lazaret a hospitál.

Pokud se však člověk do městského hospice nedostal (aby byl přijat, musel mít doporučení k přijetí a stvrzení poslušnosti a dobrého chování), byl odkázán zcela na sebe, v lepším případě na pomoc rodiny. Chudé děti mohly jít, jak jsem již řekl, do klášterů, jejich výhodou bylo, že je produktivní věk teprve čekal a pokud zažádaly u nějakého mistra nebo cechu o řemeslné vyučení, měly velikou pravděpodobnost, že se ze zoufalé situace dostanou. Starci měli velmi malou šanci na výdělek, staré ženy, které uměly vařit, mohly být například zaměstnány v klášterní kuchyni nebo na tržišti prodávat jídlo, pokud však dokázaly sehnat potraviny. Staří muži (průměrný věk muže byl ve středověku 44 let) umírali později než chudé ženy (37 let). Většinou žebrali nebo byli na potulce (v 16. století bylo v Německu 22% - 25% tuláků starších 60 let), starého člověka nikdo nechtěl zaměstnat. Ještě hůře na tom byli lidé nemocní nebo s tělesnou či duševní vadou. Před těmi lidé zavírali dveře, hlavně po morové ráně v 2. polovině 14. století, kdy postižených bylo mnoho a lidé ze strachu z dalšího příchodu epidemie vyháněli nemocné za městské hradby. Lidé s tělesnou vadou měli určitou šanci sehnat práci v cirkuse, u komediantů nebo jako atrakce na jarmarcích, byli však vystavováni veřejnému posměchu a opovržení. Chudí nemocní, pokud se jim nedostalo pomoci, brzy umírali v mizerných podmínkách, teprve v 16. století se začala města podle zákonů starat o lidi postižené válkou a epidemiemi a situace nemocných se tak alespoň trochu zlepšila.

Detail obrazu nahoře namaloval z v této práci uvedených autorů nám asi nejznámější Pietr Brueghel. Nazval jej Žebráci (Kriplové) a vznikl mezi lety 1548 – 1550. Ze všech děl uvedených v této práci zobrazuje to největší lůzu, tedy mrzáky a blázny, nepotřebné, přehlížené a šikanované lidi.

Ženy

Středověkou rodinu živil otec. Na něm stály a padaly rodinné finance a veškerá zodpovědnost, žena byla v domácnosti a vychovávala děti. Když otec rodinu opustil nebo umřel, byla to pro ženu, která musela najednou uživit sebe, děti a ještě se starat o děti, zoufalá situace. Svobodná matka nebo opuštěná žena se ve společnosti těšila malé popularitě, pokud žena ovdověla, musela zůstat sama a v celibátu za manžela truchlit. Ženy, které se přesto podruhé provdaly, byly považovány za nečestné a okolí bralo opakovanou svatbu jako narušení mravního řádu.

Chudé ženy si mohly vydělávat pouze jako služky a nádenice, kuchařky, švadleny nebo přadleny. Pokud ženy pracovaly, musely se vypořádat s nevolí cechů, zejména švadleny braly cechy jako konkurenci a snažily se možnosti zaměstnání žen potírat. Ženy bývaly navíc hůře placeny, dostávaly o 30% - 50% méně peněz než muži. Nevýhodou chudých žen bylo, že neměly žádné organizace nebo gildy, na které se mohly obrátit, ve Württenbersku byly dokonce pracující ženy vyhledávány domovními prohlídkami a hrozilo jim vyhoštění ze země. Hodně se ženy hlásily do domovních, služeb v 18. století bylo dokonce v některých zemích služebnictvo složeno z 80% z žen. Pokud se dívka neprovdala a zvykla si na život služky s rodinou pod jednou střechou, mohlo se stát, že ji na stáří pán propustil a ona najednou neměla kam jít.

Chudých žen bylo vždy více než mužů. V Basileji počátkem 16. století tvořily ženy 66% nejchudšího obyvatelstva, ve štrasburském protokole chudých bylo roku 1523 uvedeno 69% žen, v Toledu bralo z farností podporu až 73% osob ženského pohlaví a v Luzernu pobíralo městskou almužnu dokonce 85% žen. Poměr je to obrovský, ale odpovídá šancím muže a ženy na získání zaměstnání. V londýnském chudobinci St. Martin in the Fields Workhouse pracovalo roku 1817 dvakrát více žen ve věku od 16 do 44 let než mužů. Když jsem zmiňoval vyučování v chudobincích, zapomněl jsem zmínit, že ženám se dostávalo nižšího vzdělání než mužům a podle toho jim také byla nabízena práce na nižší úrovni než mužům (viz níže).

Pokud se některá žena hlásila o místo, které bylo primárně nabízeno mužům, sklidila od zaměstnavatele a zaměstnanců posměch, někdy i urážky. V městských archivech, knihovně, na úřadech a u soudu bylo téměř nemožné narazit na ženu, kupodivu podobná však byla situace ve fabrikách a továrnách, ve školách a dílnách byli jedině chlapci, dívky měly omezené možnosti výuky, na konci 18. století byl v Londýně poměr dílen, do kterých se mohly přihlásit dívky, 1:20 oproti dílnám chlapeckým.

Obraz na levo pochází z roku 1845, jmenuje se "Žebráci" a namaloval jej Alexandre Gabriel Decamps. Obraz je výjimečný tím, že jako jeden z mála znázorňuje ženu. Vyskytli-li se na nějakém obraze žebráci, byli to hlavně muži.

Na podzim roku 1686 byla Karn Jorstesová shledána podezřelou z čarodějnictví. Do křížku se soudy se však dostala proto, že nabízela lidem bylinky a kouzla, která jim pomohou od nemocí. Za nějaký peníz či dar lidem například udělala čaj nebo pomazala nemocného mastí a to byl způsob její obživy. Samozřejmě šlo o šarlatánství, neboť ačkoliv o ní lidé mluvili jako o mocné a chytré ženě, několik jejích "pacientů" umřelo a rodiny nebožtíků nařklo Jorstesovou z čarodějnictví. Karn Jorstesová sama uvedla, že se řemeslu naučila "kdysi dávno od jedné žebračky". Řekla, že za výpomoc dostala někdy polévku nebo chleba, jednou dokonce zástěru. Ty věci jí prý lidé dávali "pro lásku Boží" a ona je brala jako milodary, ne výplatu. Celé své stáří prý u dveří prosila "nepokrytě o almužnu", což odporovalo výpovědi žalujících rodin. Soud však tuto ženu osvobodil pro "vysoký věk a politováníhodný stav", měla však do konce života zakázáno živit se léčitelstvím a provozovat čarodějnictví. Až do konce svých let žebrala, přesto však, pokud někdo žádal o radu či lék, pomohla a chudým dívkám předávala své recepty. Její činnost tak odporovala rozsudku a později stanula opět před soudem, byla odsouzena stát hodinu na pranýři s obojkem kolem krku a byla vypovězena ze šlesvického vévodství.

Výše jsem mluvil o mužích, kteří si peníze vydělávali na trzích a jarmarcích, když v kartách a skořápkách obírali kolemjdoucí o peníze. Hazard byl parketou mužů, pro chudé ženy zase bylo typické šarlatánství. Stařeny využívaly svých znalostí v bylinkách a mastičkářství a za peníze nebo proviant nabízely různé masti, čaje nebo léčivé lektvary. Odhaduje se, že v čarodějnických procesech bylo až 30% procent odsouzených žen, které se živily šarlatánstvím a úmyslně podváděly své okolí.

Zajímavé je, že ženy dokázaly na svojí chudobě navzájem parazitovat. Některé ženy dokázaly využívat cizích krizových situací a živily se lichvou. Například ve Flensburgu stanuly čtyři ženy u soudu za to, že chudým ženám a vdovám půjčovaly peníze a po nějakém čase od nich požadovaly navrácení daleko větší částky. Pokud žena odmítla takový obnos vrátit, lichvářky ji navštívily v doprovodu silných mužů a braly si z její domácnosti věci vypůjčené sumě odpovídající. Navíc si tyto čtyři ženy mezi sebou klientky "vyměňovaly", tak se stalo, že některá vdova dlužila peníze všem čtyřem lichvářkám.

Lichva byla na počátku mezi ženami hodně rozšířená a málokdy trestaná, chudé ženy raději peníze vrátily s jistotou, že si budou moci nějaké zase později půjčit, než aby lichvářku zažalovaly a ztratily tak alespoň zoufalý přístup k financím. Horší však bylo kuplířství, kterým se živilo mnohonásobně více žen než lichvou.

Již ve středověku byla chudoba považována za hlavní a jedinou příčinu toho, že se ženy prodávaly. Dívky, které se najednou ocitly na ulici, byly mladé, bez ochrany a známých, zpravidla mladé. V Dijonu vstupovaly do nevěstinců v průměru sedmnáctileté. Jelikož kuplíři a majitelé nevěstinců měli vždy o prostitutky nouzi, častokrát se uchylovali k lžím a násilí, ženu například nalákali na práci služebné a nakonec ji nutili prodávat se. O mladých venkovankách nucených k prostituci máme ve Štrasburku takové zprávy už z roku 1400. Pro přehled bychom si mohli zadat ukázat nějaká čísla: zatímco v Augsburku byla ze 48 prostitutek polovina narozena v tomto městečku, v Dijonu, kde bylo prodejných žen 146, jich jen 38 bylo místního původu.

V raném novověku se setkáváme se čtyřmi typy prodejných žen. S příležitostnými, které prodáváním se řešily nějakou náhlou krizovou situaci, pak profesionálními prostitutkami na volné noze, které se nabízely v městských ulicích a hospodách, další jsou pak potulné prostitutky, které se pohybovaly na trzích nebo za vojskem, a konečně prostitutky pracující v soukromých nebo městských nevěstincích. Tyto skupiny se však navzájem prolínaly a příležitostná prostituce často vedla k prostituci profesionální. Margaretha Neugruberinová strávila roku 1586 za peníze s mužem jednu jedinou noc a vrchnost a okolí již shledali, že "se neživí jinak než jako běhna". Margharetha během dvou týdnů přišla o práci a domov, neboť ji manžel vyhnal a nastoupila do nevěstince.

Anna Bachmairinová provozovala od roku 1528 v Augsburku dva roky prostituci příležitostně. Nejprve s jedním mužem za velmi vysoký obnos, později si nechala od jednoho podomka a několika žen přivádět zákazníky. Pak jí jeden sedlák vodil lidi z vesnice a jedna žena jí dala k dispozici dům, kde Anna přijímala muže, pila s nimi a spala. Na Annině prostituci vydělal podomek, několik žen, sedlák a žena, která jí zapůjčila dům. Zatímco ve městě byla situace jiná, ne venkově, jak vidíme, dokázalo vydělat nějaké peníze na jedné prostitutce hned několik lidí.

Města se prostituci marně bránila. Jakmile přijela do města nějaká vzácná návštěva, nějaký šlechtic či vysoko postavený vyslanec, nebylo pro město zrovna dobré, když takový muž potkával při procházce v ulicích nebo na tržišti prostitutky. Od 14. století, a hlavně pak v 15. století řešili radní podobné situace zřizováním městských nevěstinců, tzv. ženských domů. Roku 1400 už v Německu bylo 107 městských nevěstinců, většinou však byl v každém městě jen jeden.

Možná proto, že ani práce v městském nevěstinci ženě nezaručila integraci do městské společnosti, zůstávala většina prostitutek na ulici. Ve Štrasburku roku 1469 působilo 70 prostitutek, z toho jen 6 v městském nevěstinci, dalších 41 bylo v soukromých bordelech a 23 jich "nepatřilo tak docela k ženám lehkým", takže šlo o příležitostné prostitutky nebo prostitutky na volné noze.

Jestliže žena nastoupila do nevěstince, dostala se z louže pod okap. Majitel nevěstince prostitutku natolik vůči sobě zadlužil, že neměla šanci na sebemenší výdělek nebo odchod z podniku. Ann Bachmairinová, která se následkem klesání ve společenském žebříčku dostala až do soukromého nevěstince, dlužila nájemci 23 zlaté. Jak sama uvedla: "Ať to byly šaty nebo cokoliv jiného v ceně půl zlatého nebo zlatého, jemu za to holky musely dát dva, tři nebo čtyři zlaté. Prostitutky musely odevzdávat třetinu výdělku, zbytek peněz však stačilo sotva na jídlo, prádelnu a lázeň."

Sociální vzestup umožňovala prostituce ženám vzácně, téměř vůbec. Najdeme-li nevěstky v městských seznamech plátců daně z majetku (což se stává velmi zřídka), patřily – jako například v Basileji roku 1454 – k nejnižší daňové třídě. Uniknout z nevěstince bylo obtížné, v městských kronikách se občas dočteme, že "ožebračené a podvedené ženy musely za peníze města nasyceny i ošaceny býti". Rodiny a hlavně cechy zabraňovaly svatbě s prostitutkou. Jako manželé tak sami většinou přicházeli v úvahu jen čeledínové a tovaryši, kteří sami žili na okraji společnosti, jako Simon Sendler, který roku 1489 oznámil, že "si vzal obyčejnou ženštinu z veřejného domu", brzy nato se však dopustil násilnosti, byl z města vypovězen a musel se s manželkou protloukat jako tulák.

Obrázek nalevo zachycuje výjev z "Triptychu Svatého Šebestiána". Jsou na něm zobrazeni tři žebráci a Svatá Alžběta, která žebrákům dává pít. Triptych vznikl na počátku 16. století a byl nějakou dobu umístěn v katedrále v Kolíně nad Rýnem. Zajímavé je, že na schodech vedoucích do katedrály se v době zákazu nevěstinců shromažďovaly prostitutky.

Prostitutky, aby byly snadno rozpoznatelné, měly v mnoha městech zakázáno nosit počestné šaty a šperky, často i hedvábí. Někde musely nosit žlutý pás nebo závoj, například v Hamburku, jinde měl být závoj červený, jako tomu bylo od roku 1389 v Kolíně nad Rýnem. Tyto zákazy a nařízení veřejně nevěstky srážely na samý okraj společnosti, žlutá barva jako barva židovská byla zvláště zesměšňující a ženy velmi ponižovala.

V době reformace však bordelům a ženským domům odzvonilo a pohled na prostitutky se změnil tak, že byly považovány za ženy svádějící k hříchu a neřesti, v Anglii a Francii jsou zaznamenány případy, kdy vdané ženy zbily prostitutky, aby odešly z města a nepokoušely jejich muže. Mezi lety 1520 – 1596 byly zavřeny všechny veřejné domy v německy mluvících zemích, pak následovala Francie, Itálie a nakonec roku 1623 zakazovaly prostituci i španělské zákony. Provozoval-li někdo nevěstinec, hrozilo mu vězení, pranýř, někdy dokonce i tělesné tresty nebo smrt, zvláště v 17. století, kdy sexuální represe vrcholila. Poptávka po prostituci však trvala a tak v ulicích bylo možné na prodejné ženy narazit a našly se i soukromé nevěstince, ty však bylo těžké kontrolovat, neboť byly maskovány jako hostince.

Už v 16. století začaly být v severním Německu prostitutky stíhány potupnými tresty. V Hamburku je nejprve roku 1537 stavěli na pranýř, později bičovali a dokonce vypalovali cejch. V 17. století se toto počínání rozšířilo do celého Německa a následně do západní Evropy. I přes všechny zákony a tresty zůstával ve městech prodejný pohlavní styk nejčastěji trestaným činem. Když byly ženy vykázány z města, byly označeny za běhny a nezbylo jim, než žít na potulce.

Ruku v ruce s opatřeními vůči prostitutkám šla nařízení trestající a zavrhující svobodné matky a nemanželské děti. Takoví lidé byli automaticky řazeni na okraj společnosti a ani zaměstnavatelé, ani muže o ně nejevili zájem. Od 15. století byl kladen důraz na manželství a od konce 15. století byl dokonce předmanželský nebo mimomanželský sex trestán.

Neprovdané ženy byly v těžké situaci a sňatek pro ně nabízel jasné východisko. Problém však byl, že za raného novověku byl v Evropě veliký přebytek žen a tedy nedostatek mužů. Navíc, aby si udrželi snoubenci své sociální postavení, museli oba do manželství přispět majetkem odpovídajícím jejich vrstvě, což opět zúžilo výběr partnera.

Zloději a loupežníci

Do poslední skupiny lidí žijících na okraji společnosti spadají ti, kteří si na živobytí vydělávali nezákonně. Když se řekne jarmark, dnes si pod tímto pojmem každý představí trh, tedy několik stánků se zbožím seskupených dohromady na nějakém plácku. Ale v minulosti bývaly jarmarky významnou událostí nejen obchodní, ale i společenskou. Jarmark bylo totiž označení pro největší městský trh, který se po dobu několika dní, nejvýše dvou týdnů, konal jednou do roka. Do ulic v té době vycházeli všichni možní lidé, od šlechticů přes tovaryše až po lůzu. A není divu, že se v davu objevovali i zloději. Radní, aby krádežím zabránili, zvyšovali počet jarmarečních hlídek, proti zlodějům však více udělat nemohli. A právě jeden takový zlodějíček se náhodou dostal díky hlídce do rukou zákona.

Stalo se to v Táboře roku 1570 a chycený zloděj se jmenoval Jíra Kokta, jinak řečený Řezba. Pocházel z Říčan a jak sám přiznal, patřil k tlupě, která poslední roky po jižních Čechách kradla na Jarmarcích a vsích, přepadávala pocestné a osamělé povozy a pokud se někdo postavil na odpor, byl zabit. Na mučidlech Kokta prozradil další členy svojí tlupy, dokonce několikrát zmínil i svoji manželku Káču a jistou Annu šmejdýřku: "nějaká Anna Černá, vandrovní, jako byla s tím Pavlíčkem, jako konec vzal na Mílviště, ta znamenitě krádá po jarmarcích, jen k čemu přijíti může".

Aby citovaná věta dávala smysl, musíme si pár pojmů vysvětlit. Mílviště se dnes jmenuje Milevsko a řeklo-li se, že někdo vzal konec, znamenalo to, že byl dopaden a odsouzen. Slovem vandrovní myslel Kokta ženu na potulce. Anna Černá tedy byla žena na potulce, její manžel byl členem tlupy, ve které byl i Kokta, byl však dopaden v Milevsku a tam byl později i odsouzen. Anna šmejdýřka, jak později Kokta prozradil, nyní na jarmarcích okrádá lidi tak, že jim buďto prodá kradené zboží nebo v momentě, kdy nedávají pozor, nožem jim uřízne měšec s penězi a zmizí v davu.

Kokta dále přiznal, že když byl v nějakém městě jarmark, celá jeho tlupa se tam snažila získat peníze. Někdo kradl zboží, ženy se většinou nabízely a pak muže okradly, nebo se k němu tiskly a vybíraly mu kapsy, někteří muži "falešně karban hráli a i v jiných hrách lidi okrádali". Ti nejsilnější z tlupy si večer vyhlídli nějakého opilého člověka, kterého pak přepadli a okradli.

Obrázek vlevo je bohužel nesignovaný a není známá ani jeho datace, podle podoby však znázorňuje táborský hrad v polovině 19. století. Součástí hradu byla městská brána, věznice a hladomorna, na počátku novověku už však byly pro vězně vyhrazeny radniční sklepy.

Ještě téhož roku, 1570, bylo všech sedmnáct lidí odsouzeno k smrti a oběšeno. Zajímavé je, že jak radní z města Tábor, tak z Milevska se shodli, že i Anna Černá a jiné ženy budou oběšeny. Ve středověku a raném novověku nebylo běžné, aby trest smrti pro ženu bylo oběšení. Ženy bývaly zahrabány zaživa nebo sťaty. Jakmile byl odsouzený oběšen, bylo ve zvyku jeho tělo nechávat viset až do úplného zetlení, ve středověké společnosti bylo tedy nemyslitelné, aby se na vrchu nad městem pomalu rozkládalo ženské tělo.

V předchozích odstavcích lze jasně vyčíst, jaký život měli lidé, kteří se rozhodli pro nelegální obstarávání peněz. Města byla malá a vše se rychle rozkřiklo, nezbývalo tedy než žít na potulce, nebo hluboko v lesích přepadávat cestující. Nejvíce přepadení se odehrálo na cestách mezi Prahou a Kolínem, Prahou a Plzní a Táborem a Budějovicemi. Byl-li loupežník dopaden, bez milosti byl odsouzen k trestu smrti, zlodějům byly nejčastěji uřezávány ruce, zpravidla na zápěstí.