|
|
|
 Spřátelené weby:
|
|
|
Život je krásný.
Vydáno dne [13.01.2005] / rubrika [kultura]
Když jsem přemýšlela, o čem bude můj článek, napadala mě spousta zajímavých témat. Ale nic ve mně nevzbudilo tak velký zájem, abych o tom mohla zasvěceně napsat. Až do té doby, než jsem si jednou večer zapnula televizi
Kdyby se mě ještě nedávno někdo zeptal, jaký film mě dojme a rozesměje zároveň pokaždé, co ho uvidím, dlouho bych přemýšlela a rekapitulovala si v hlavě filmy, které jsem v blízké době viděla nebo o nich něco slyšela. A film, o kterém budu psát, by mě vůbec nenapadl. Nechápu, jak jsem na něj mohla zapomenout. Mluvím o italském filmu z roku 1997 Život je krásný (v originále La Vita é bella).
Režisérem a zároveň představitelem hlavní role je italský herec, režisér a scénárista Roberto Benigni. Film byl v roce 1998 nominován na 7 Oscarů a 3 z nich získal. Za nejlepší cizojazyčný film, mužský herecký výkon v hlavní roli a za hudbu.
Píše se rok 1939, když přišel Guido (Benigni) z venkova žít do města. Byl to pro něho zcela nový svět. S kamarádem zkouší štěstí v Arezzu v Toskánsku. Jeho jediným snem je zřídit si tu vlastní obchod s knihami. Jeho touha se však dostává do pozadí, když se střetne s mladou učitelkou Dorou (Nicoletta Braschi). Je z bohaté rodiny a je krásná, jako něžná a vznešená princezna. Tak ji také Guido okamžitě pojmenovává-princeznička. Ona je však zasnoubená s místním fašistickým funkcionářem a vysokým činovníkem města. S ním chodí na večírky, které ji velice nudí. A najednou se objeví Guido. Je okouzlující, šikovný a nápaditý italský čísník. Má svérázný smysl pro humor.
Sám Guido komické a bláznivé situace přitahuje. V převlečení za fašistického inspektora školy uspořádá v místní škole přednášku o kráse a ušlechtilosti čisté italské rasy (samozřejmě, že Guido je židovského původu). Jednoduše si dokáže utahovat za všeho.
A nakonec dobude srdce své milované krásné princezny. Radostný a vášnivý milostný příběh se v půli filmu láme do úplně jiného žánru.
Uplyne pět let od svatby. Giudo s Dorou mají malého synka Giuosua. Jenže život zdejších židů se změní doslova ze dne na den. Fašismus ovládá Itálii v mnohem větší míře, než to bylo dříve.
V den synových narozenin je i s Giuosuem deportován do koncentračního tábora. Zoufalá Dora ještě stihne na vlastní žádost nastoupit do deportačního vlaku. Po příjezdu je odvedena do ženského tábora a Guido se synem zůstávají spolu. I přesto, že pětiletý Giuosue už je schopen pochopit, že se děje něco nepřirozeného a strašlivého, Guido mu nedá šanci propadnout hrůze a beznaději. Proto vymýšlí „HRU“. Je to veliká a náročná „hra“ a jemu dalo strašnou práci, aby jeho s Giuosuem vůbec vybrali. Nakonec to vyšlo a oni teď jedou na místo, kde se „hra“ koná. A budou soutěžit o ohromující cenu. Útrapy tábora tak dostávají úplně jiný rozměr a Guidova snaha uchovat v synovi radostný pohled na život jej zcela pohlcuje. Ačkoli je k smrti vyčerpaný a těžce každý den pracuje, dokáže synkovi předstírat realitu s takovou lehkostí, fantazií a smyslem pro humor, že Giuosue zbaví pochybností a dokáže jej dokonce nadchnout pro společnou „hru“. Navíc se mu díky osobité vyřídilce podaří získat spojení s Dorou. Jak to dopadne, by měl každý zjistit sám. A myslím že to stojí za to.
Benigni věděl, že tento příběh nemůže končit všeobjímajícím happyendem a dokázal dovést svůj výjimečný příběh nabitý humorem a emocemi do konce, aniž by ztratil svou sílu, náboj, kouzlo a optimismus.
Život je krásný patří k těm snímkům, které v sobě ideálně spojují inteligentní, emocionálně silnou a umělecky hodnotnou podívanou. A atraktivní příběh osloví to nejširší publikum. Benigni ustál balancování na tenkém ledu laciného sentimentu a místy snad i kýče na jedničku (stejně jako například Svěrákův Kolja). A podařilo se mu divákům předložit jednoduchý a chytlavý příběh, který je z jistě zjevných důvodů schopen okouzlit Ameriku a přitom neurazí evropského diváka.
Výsledkem snažení je radostná, příjemná, vzrušující a dojemná podívaná, v níž hlavní hrdina zúročil své vlohy geniálního komika a zároveň citlivého a charakterního herce a režiséra. Výborní jsou ovšem všichni herci, včetně představitele Giuosue.
V tomto filmu opustil Benigni rovinu ryze komediální a posunul vyprávění na hranici komedie a tragédie. Humor a romantika se zde střetává s krutostí osudu na pozadí války. Okouzlující romance plná komických trapasů tak v půli filmu ustupuje dojemnému vyprávění o zoufalé snaze otce ochránit syna. Důležité pro něj je, aby naučil syna věřit, že život může být krásný i v nelidských podmínkách.
Hlavní inspirací pro něj byly jeho vlastní vzpomínky. Film se odehrává v Toskánsku, kde Roberto vyrůstal a život jeho rodiny zde vážně ovlivnily události té doby. Jeho otec, ačkoli nebyl Žid, byl uvězněn v německém pracovním táboře, což od základů změnilo celý jeho život. Benigni nikdy nechtěl napsat příběh o fašistické Itálii, dokud si nepředstavil tu nejextrémnější situaci, v níž by se komický hrdina mohl ocitnout. A pak si jednoho dne přečetl článek věnovaný revolucionáři Trockému, který uvězněný v bunkru čekal, kdy jej Stalinovi muži přijdou zabít. Navzdory tomuto rozpoložení tehdy napsal, že život je krásný. A právě v tu chvíli se Benigni rozhodl napsat scénář o schopnosti lásky a smíchu přežít v těch nejhorších podmínkách.
„Mám pocit, že jsem ten nápad nenašel, že on si našel mne. Najednou jsem si uvědomil, že mě ta slova – že je život krásný – pronásledují a už mne nepustily. Byl jsem zamilovaný do příběhu o Guidovi a jeho snaze o záchranu rodiny. Doufal jsem, že humor na začátku příběhu jen zvýrazní tragédii toho, co Guida a jeho milované postihne později. Věřím, že smích nás zachraňuje, nutí nás uvažovat i o odvrácené stránce věcí, surrealistické a zábavné stránce. Schopnost představovat si neskutečné věci nám pomáhá vydržet, abychom se nerozpadli pod tíhou života na popel, aby nás život nezašlápl. Dává nám sílu přežít nekonečnou noc,“ prohlásil Benigni a dodává: „Je na světě něco krásnějšího, nežli příběh lásky, v němž jde o dítě? Princip chránit děti před traumatem, chránit jejich čistotu je jedním z nejstarších a nejhlubších pocitů člověka. Pokud jde o malého Guiosua, zvolil jsem pro něho věk, v němž už dobře chápe, ale ještě je stále schopný věřit, že je to jen hra. Giosue pravděpodobně přesně věděl, co se děje, ale byl ochotný nechat se unášet tou hrou,“ říká režisér ke svému mimořádnému filmu o lásce, fantazii, rodině a optimistickém přístupu k životu, který lze jen doporučit ke shlédnutí.
Podle mě život není až zas tak krásný, zato tenhle film je. Pokaždé, když mám špatnou náladu, stačí, abych zaslechla „Dobrý den, princezničko!“ a je mi hned lépe. Přesto si myslím, že otrlého, bezcitného a spotřebního diváka, jakým je dnes skoro každý, nemůže tento film oslovit a ani mu nic neřekne. Má poslední slova zní: Je to koktejl, který zabírá i na diváky, i na kritiky a stále i na MĚ.
Krásný film o tom, že dělat jiným život krásný, je krásné!
Myslím, že Roberto Benigni zde ztvárnil svoji životní roli.
Benigniho komedie o holocaustu v sobě spojuje dojemný lidský příběh oslavující život, lidskou fantazii, odvahu na pozadí kruté reality druhé světové války, milostnou romanci i úsměvné vyprávění o tom, co všechno lze brát s humorem.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.81
Počet hlasů: 225
|
|
|
|
|
|
Autor článku:
|
Jana Šimoňáková
redaktorka
|
|
|
Náhodně vybraná anketa z archivu:
|
|
|
Náhodný výběr článků z archivu:
|
|
|
