Jaké to bylo – být chudým?
Vydáno dne [05.01.2005] / rubrika [Historie]
Dalo by se říci, že pro chudé byl typický nedostatek zboží a potřeb. Neměli dostatek šatstva ne převlečení, strava byla jednotvárná, už proto, že podpora chudým v drtivé většině kromě několika málo peněz zahrnovala ještě mouku, brambory, sůl a mléko, nic víc, pak byli chudí odkázáni jen na dobrá srdce sousedů. Následující citace pochází z knihy Martina Dingese Stadtarmut in Bordeaux. Materiálním cílem bylo „vlastnictví domku, skromně zařízeného bytu, hojnost předmětů dlouhodobé spotřeby a ošacení“. Tento ideál však kontrastoval s „nedostatkem věcí potřebných k životu, jako bylo šatstvo, strava nebo bydlení, které by člověk mohl zaplatit, a zásoba poživatin“.
Svatý Martin na bílém koni byl ve středověku symbolem naděje, není tedy divu, že si jej žebráci vybrali za svého patrona. Proto je na mnoha obrazech Svatý Martin zobrazován s žebráky, takto jej na počátku 16. století zachytil neznámý autor.
Až do konce 18. století se na chudé pohlíželo jako na zahálčivé, líné, špinavé a hloupé lidi a to se odráželo na jejich šancích získat práci. Některá evropská města, hlavně italská a anglická, měla dokonce v zákonech, že chudí a žebráci nesmí obývat město, pouze v něm mohou za vyžebrané nebo vydělané peníze nakupovat věci nutné pro jejich obživu. Proto na některých obrazech, rytinách a freskách můžeme vidět nuzně oblečené postavy před městskou branou nebo strohá a malá obydlí nalepená na městských hradbách. Když však roku 1798 vydal Angličan Thomas Robert Malthus knihu An Essay on the Principle of Population, povědomí o chudobě se začalo měnit, neboť Malthus v knize uvádí nárůst chudoby do souvislosti s rozmnožováním obyvatelstva. Chudobu pak začali brát na vědomí všichni a v jejím rozšíření viděli chybu společnosti a politiku, ne zahálku. Tyto názory však začaly brát za své na konci 19. století s nástupem kapitalismu. Každopádně se po rozšíření knihy objevuje pojem „pauperismus“ (pauper – latinsky chudý) a tento pojem se pak stal synonymem celé epochy, kdy se chudobou zabývali umělci, filozofové i první ekonomové.
Zajímavé jsou poznámky grossoltského pastora jménem Holt. Ten v jedné zprávě roku 1835 napsal: „Chudším vrstvám výborně chutná káva; je až kupodivu, jak se záliba v tomto cizokrajném nápoji stala chudině běžnou, jak jí obětují své nejnutnější potřeby.“ Přijde dnes někomu káva cizokrajná? Holt ve svých poznámkách pokračoval: „Nejdůležitější lidský svazek, který má také nejdalekosáhlejší důsledky, totiž manželství, je dovoleno uzavírat ve věku ještě chlapeckém, v létech nezkušených a lehkomyslných, bez ohledu na dosavadní chování, bez toho, aby měl dotyčný obživu, s jistou vyhlídkou, že do roka nebo dvou bude odkázán na chudinskou podporu. Je mu dovoleno se oženit i tehdy, když už z pokladny žije; nedávno jsem musel oddat muže, který veřejnou podporu dostával a dostává. Dokud se chudí budou těšit tak benevolentní svobodě, bude jich vždy dostatek.“ Musíme dodat, že ještě v 18. století bylo v některých zemích západní Evropy bezzemkům a vazalům zakázáno vstupovat do manželských svazků, pokud jim to jejich pán nedovolil. A ten často nechával poddaného pracovat, teprve někdy kolem třiceti let věku k manželství svolil a nově založené rodině vypomohl nějakým praktickým darem, někde podle zákonů musel dokonce zakoupit nebo darovat kousek svojí půdy.
Pití kávy jako rádoby luxus a brzké sňatky jako snahu získat alespoň určité životní jistoty si můžeme vysvětlit jako zoufalý způsob vymanění se z bídy a protest proti stísněným poměrům, především to však byla snaha zajistit si alespoň nějakou úroveň života, ale také zachovat si naději, že se situace zlepší. Proto například zaznamenala na konci 18. století mezi chudými obrovský rozmach loterie, která si svojí popularitu jako naděje získání peněz udržuje dodnes. Nádeníci byli zvyklí pít kávu z cikorky s jen několika málo pravými kávovými zrnky, kdežto sedláci pili kávu pravou, silnou a hodně slazenou. Pitím kávy si však nádeníci přisvojili na krátký okamžik zvyky sedláků a tento pocit jim dodával naději, že zas tak hrozná jejich situace není.
Mezi chudými byli spořiví lidé, kteří vydělané nebo vyžebrané peníze pečlivě schovávali a kupili. Ti pak měli s odstupem času lepší vyhlídky do života, neboť z nakupených peněz si mohli pořídit malé pole, krávu nebo cestu přes moře. Těch však bylo daleko méně než lidí, kteří peníze utratili hned za nějaké zbytečnosti, cetky, zkrátka výdělek lehkomyslně utratili. Dělali to proto, aby se na pár dní vymanili z toho hrozného života a opravdu se měli o trochu lépe než ti spořiví, v dlouhodobém měřítku však na svou lehkomyslnost hodně dopláceli, neboť mohly přijít zlé časy, hladomor, nemoci nebo válka a oni neměli žádné peníze, které by jim v dané situaci pomohly.
V průběhu celého středověku a počátkem novověku byli chudí odkázáni jen na sebe a na pomoc, kterou si sami dokáží sehnat. Mívali pocit, že jsou sami a že nikam nepatří. Situace se však razantně změnila, když v 19. století začal společnost procházet procesem vzniku tříd. Čím více chudých bylo a najednou na sebe upozorňovalo, tím více stoupalo jejich sebevědomí, ačkoliv na tom byli vlastně pořád stejně.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 3.09
Počet hlasů: 508
|
|
|
Spřátelené weby:
bezvýznamná postava českého internetu, nikdo neví, jak se zmocnil funkce šéfredaktora
