Děvče, odpočívej v pokoji.
Vydáno dne [24.08.2001] / rubrika [Povídky]
Byl začátek srpna, žár slunce rozehříval asfaltový povrch silnic a teplota přesahovala minimálně pětatřicet stupňů. Jel jsem navštívit kamaráda, který přes léto dělal kastelána v jednom jihočeském zámečku. Nabídl mi, okusit atmosféru pobytu mezi jeho stovky let starými zdmi. Tehdy jsem se vracel z cest po dalekém východě, ostatně za dob socialismu se ani nikam jinam jet nedalo. Jel jsem poměrně dlouho v jednom kuse a minimálně třicet hodin nespal. V Praze jsem vysadil kamarádku a kamaráda, kteří se mnou přijeli a pokračoval na jih naší republiky. Přede mnou zbývalo už jen necelých stodvacet kilometrů. Jel jsem tehdy dost rychle, bylo velké horko a tak mě osvěžoval alespoň vzduch z plně otevřených oken mého starého žigulíku. V jedné vesnici jsem sjel z pohodlné silnice první třídy a dostal se na klikaté, neopravené, leč romantické silničky vedoucí mezi lány polí v překrásné jihočeské krajině. Projel jsem ještě několika vískami a poté trochu přišlápl plynový pedál svého vozu. Měl jsem už toho cestování dost, atak jsem se snažil cestu co nejvíce urychlit. Projížděl jsem zatáčkami a nad rozehřátým asfaltem se vzlínala "fatamorgána", která dávala člověku dojem, jako by se silnice leskla po dešti. Vyjel jsem ze zátočin a když se přede mnou rozevřela rovná silnice, která působila zdlouhavým, nikde nekončícím dojmem. Auto dosahovalo rychlosti okolo stodvacet kilometrů v hodině. Blížil jsem se k zatáčce a tak jsem šlápl po brzdovém pedálu. Co se ale nestalo, nejspíše popraskali brzdové hadice z nichž následně vytekla brzdová kapalina, zajišťující chod brzd. Zatímco jsem se nenávratně řítil do osudné zatáčky, hlavou mi proletěly desítky myšlenek. Moje řidičské vlastnosti byly vcelku na úrovni, alespoň jsem si to myslel. Řekl jsem si, že auto uvedu do smyku, kterým ho alespoň trochu zbrzdím. Podřadil jsem a zatáhl (téměř nefunkční ošoupanou a zrezovatělou) ruční brzdu. Balancováním volantu a následnými menšími smyky :) se mi podařilo snížit rychlost auta asi na 70 km/h. Od prudké zatáčky mě začaly dělit pouhé desítky metrů. Bylo mi zcela jasné, že to v této rychlosti nemůžu projet a jediné o co se můžu snažit, je dostat auto do protějšího pole, aniž bych se zabil ho mohutné hustě posázené stromy podél silnice. Vletěl jsem do zatáčky a ve smyku jsem zadkem auta proletěl těsně mezi stromy. Auto se ještě ve vzduchu stačilo obrátit čumákem vpřed, jímž jsem se zaryl do pole osázeného pšenicí. Po nárazu jsem se nejspíše o volant, či přední sklo praštil do hlavy a ztratil vědomí.
Od této chvíle muselo uplynout mnoho hodin. Pojednou jsem na svých rtech ucítil polibky. Otevřel jsem oči a uviděl nádherné děvče v bílých šatech. Nevěděl jsem co se to děje, jestli je to víla, která mě odvede do končin posmrtného, života, či realita. Byla to scéna jako ze snu nebo z pohádky, kde ale spíše budí stateční šohajové a princové dívky. Otřela mi hlavu zvlhčeným hadrem a já se začal pomalu probírat z bezvědomí a ještě více vnímat její krásu. Povídá, ani nevíš, jaké jsi měl štěstí. Cítil jsem, jak mi stiskla ruku a usnul jsem.
Čas opět plynul až jsem se probudil v jakési, starobylé chudě zařízené chaloupce. Dívka mě opět držela za ruku a podala šálek čaje. Tímto způsobem se o mě starala okolo tří dnů. Až jsem se jednoho rána cítil zcela při smyslech a vyzdravěn. Vstal jsem z dřevěné postele, která mi připadala, jako by byla podestlána slámou. Na celé chalupě bylo vlastně dost zvláštní, že postrádala jakékoliv modernější vybavení. Svítilo se zde svícnem a po elektřině ani stopy. Vlastně zde nebylo nic co by připomínalo dnešní dobu. Již jsem se chystal vyjít ven, když se náhle otevřely dveře z nichž vyšla ona dívenka. Konečně jsem ji viděl při plném vědomí, měl jsem pocit, jako by z ní cosi vyzařovalo, její omračující krása mi nedovolovala ze sebe vydat ani slovo. Pomalu ke mně přistupovala a dívala se na mě. Celý tento okamžik mi přišel, jako by trval celou věčnost. Přistoupila ke mně a povídá: "Ahoj, je čas, abys šel, jistě na tebe již čekají." Mluvila jakousi zvláštní staročeštinou. Konečně jsem se jí odvážil alespoň otázat na jméno: "Jak se jmenuješ, děvče?" stiskl jsem jí ruku a představil se. Odvětila: "Já jsem Olivie". Jemně jsem jí políbil na rty. Trochu se toho lekla a mírně odstoupila. Pokračovala: "Už musíš jít, ještě se určitě několikrát uvidíme, jsi vlastně naše jediná naděje!". Nevěděl jsem co tím myslí, ale jako by mě něco ovládalo jsem odešel. Ani jsem netušil kde to jsem, přesto jsem neměl sebemenší tendenci optat se na to. Vydal jsem se po prašné cestě vedoucí podél pole kamsi za kopec. Bylo opět velké horko, vzduch nad zemí byl tak horký až měl člověk pocit jako by se začala chvět zem. Šel jsem asi patnáct minut, až jsem došel k asfaltové silnici. Odsud jsem uviděl svoji osudnou zatáčku a v poli své auto, předkem mírně zabořené v zemi. Došel jsem k němu a viděl, že si v tomto vraku už asi nikdy nezajezdím. Vydal jsem se pěšky dál po silnici až jsem přišel do nějaké vesnice. Zjistil jsem, že se nacházím v osadě, kde je zámeček mého přítele. Zeptal jsem se tu na cestu nějaké místní babky (takové osoby jsou dobré navigační, téměř se nepohybující body:). Povídala: "Mládenče, tak na zámek, joo, to když půjdeš na náměstí, přijdeš k rozcestí. Vede tam odsuď cesta okolo tří dubů, dál okolo stodol až ke kravínu JZD. Tak pozor, touhle cestou ne! Půjdeš tou která je od kostela na náměstí vpravo!". Vydal jsem se na zámek, kde jsem po chvíli narazil na svého přítele. Ani nic nenamítal na to, že jsem přijel o několik dnů později. Inu, zeptal jsem se ho na to a povídal, že jsem přeci měl přijet dneska. Koneckonců souhlasil i datum, který mi sdělil. Pozval mě na oběd, kde jsem mu podrobně vysvětlil, co se mi všechno přihodilo. Celou historku si poslechl a povídá: "Říkáš, že se jmenovala Olivie? O Olívii je jedna pověst, která se váže k našemu panství. Kdysi na tomto zámku žil velmi krutý vladař, který se zamiloval do jedné dívky z nedaleké vesnice. Na zámku máme dokonce i její obraz! Pojď se podívat!" Pokračuje ve vyprávění: "Dívka ho však nechtěla a tak."
POKRAČOVÁNÍ>>
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.91
Počet hlasů: 614
|
|
Uvítali by jste na Retardéru více takových povídek?
Hlasovalo: 417 lidí.
|
|
Spřátelené weby:
Nevím, dál :o)
