Nikdy neříkej nikdy
Vydáno dne [19.12.2004] / rubrika [Povídky]
To mě fakt překvapilo, jak byl ten slavnostní pocit silnej. Uvědomil jsem si ho, sotva jsem ráno otevřel oči. Už jenom kvůli němu jsem si musel udělat snídani. Prázdnej žaludek a slavnostní pocit, to nejde dohromady. Namazal jsem si chleba máslem a babiččiným rybízovým džemem. S čajem jsem se už ale nezdržoval. Prostě jsem si do skleničky natočil trochu studený vody.
Nasoukal jsem se do džín a flanelové košile a teprve pak si uvědomil, že jsem se měl možná trochu zamyslet, co na sebe. Mávl jsem nad tím rukou. Džíny a košile stačí. Sebral jsem nůž a vydal se na půdu.
Vnořil jsem ruce do dřevěný bedny s haraburdím, který tam naši skladujou pro strejčka Příhodu. Zaváhal jsem. Opravdu? Opravdu to chci udělat? Ne, nesmím se zastavovat. Teď už jsem rozhodnutej. Je mi to jasný už od soboty. A mělo mi to bejt jasný už od první kapky krve, když jsem se pořezal při řezání chleba. No, tehdy se objevily předem nakrájený chleby, tak jsem kupoval ty.
Nahmatal jsem ho na samým dně. Na dotek mi byl příjemný. Po úporným zápolení s veteší v bedně jsem ho vytáhnul. Skoro jsem to kolo smotanýho provazu polaskal. Ty jsi můj kámoš! Ty mi pomůžeš.
Odpižlal jsem si dvoumetrovej kus. Ne, už se nezastavím. Tohle je jediný, co můžu se svým životem udělat. Už jako dítě – tejden co tejden ostuda při tělocviku. Tak se trochu snaž, ty dřevo! Dřevo, dřevo, dřevo! Tehdy to bylo nepříjemný. Teď je to nesnesitelný. Kdybych se aspoň uměl šrotit. Neskončil bych na učňáku, na tom jediným, co je ve městě. Opravář zemědělský mechaniky. Kapky potu a snad i slzy dopadaj’ do přístrojů. Podle koroze pak všichni poznali, který součástky mi prošly rukama. Vlastně hnátama.
Přivázal jsem konec provazu na hák na trámu. Vší silou jsem za něj zatahal. Dobrý. To mě udrží.
Sobota mohla všechno napravit a sobota mě dostala až sem. Jo, to se nemělo stát. Moje poslední myšlenky budou patřit Jitce. Aspoň tak se jí pomstím. Nemusela mě hned vyhazovat. Přitom to začalo tak dobře. Když jsem řekl, ať mi nasadí kondom ona, myslela, že je to součást hrátek. Pak jsem zjistil, že levý nemám jenom ruce. Sakra, co je na tom těžkýho? Prostě se to tam strčí. Nechápu to. Ale jak se mi to nepovedlo napoprvý, věděl jsem, že se jí mezi nohy nedostanu už nikdy. Zkoušel jsem to dál a v duchu prosil Jitku, ať mi řekne, abych toho už nechal. Ještě teď ji vidím, jak tam leží, kouří spartu a dívá se do stropu. Totálně znechucená. Asi bych na ni provinile vejral ještě teď, kdyby mě nevyrazila. Ve výtahu se to ve mně zlomilo.
Popadl jsem druhej konec a začal vázat smyčku. Sakra, ale jak na to? Kousnul jsem se do rtů. Ve filmech jsem musel vidět už spoustu oběšenců. Jak to dělali? Obtočil jsem visící část provazu a uvázal něco jako uzel. To je snad ono. Jenže stačilo trochu trhnout a bylo po smyčce. To bych se musel oběsit, aniž bych se jí dotknul. Prsty mi začaly tuhnout. Ani tady mi moje nešikovnost nepřestane dělat problémy. Klid a znovu! Klid! Obtočil jsem provaz tak festovně, jak to jen šlo. Tak a teď pořádnej uzel. To je ono! Jenže teď je to celý až moc pevný. Až do tý smyčky strčím krk, tak se ani nehne. Strach, že opustím půdu živej a zdravej, mi sevřel hrdlo. Panebože, já se snad ani zabese…, zaseble…, zasebedestruktivnit nedokážu. Ještě jeden pokus. Jak to mám ksakru uvázat, když se mi třesou ruce? Zase je to na houby. Nemám šanci.
Hodil jsem provaz zpátky do bedny, sebral nůž a schlíple sestupoval po schodech. Nic, vůbec nic nedokážu! Ani tohle. Co mi teď zbývá? Skočit z nejvyššího patra budovy učňáku? Třeba zchromnu a nezabiju se. Prášky? Jenže jaký a kolik? Plyn? Ten doma nemáme. Bylo mi blbě. Celým mozkem mi prosákla beznaděj. Kromě ní jsem nic jinýho nevnímal. Snad proto jsem zničehonic zakopnul a moje tělo se ocitnulo nad schodama ve volným pádu. Levou rukou jsem se pokusil zachytit zábradlí. Pravou jsem před sebe instinktivně skrčil, abych ztlumil pád. Následoval tvrdý náraz. Nůž, kterej jsem v ruce držel, mi zajel do hrudi. Ostrá bolest… a najednou nic. Tunel… úleva… klid. Čepel nože, obklopená měkkou tkání se pohotově ohřála na teplotu těla, to ale nezadržitelně vykročilo opačným směrem. Stále tunel, pak světlo. To znám z knížek - přesně o těchle zážitkách (neměl bych říkat zámrtkách?) jsem četl. Pocítil jsem nevýslovnou radost. Jsem mrtvej! Huráááááá!!! Moje nešikovný tělo je v hajzlu! Tak se mi to povedlo. Přece jen za něco stojím. Konečně má můj život smysl.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.92
Počet hlasů: 376
|
|
|
Spřátelené weby:
