Výhry a prohry
Vydáno dne [13.09.2004] / rubrika [Povídky]
Zubožená postava tiše sedí v temném koutě malé místnosti staré a zchátralé budovy. Je to muž, vlastně ještě mladý chlapec. Ruce má složené na pokrčených kolenou, která se mu chvějí. Nevnímá to. Z kučeravých vlasů mu na krk stéká pramínek potu, páchnoucího potu lovené zvěře. Hrudník se mu znatelně zvedá nepravidelnými, ale rychlými nádechy a srdce cítí až ve spáncích. Není schopný racionálně uvažovat, pohnout se, cokoli udělat... Dokáže jen nepřítomně koukat na tmavou zeď před sebou. Jeho mírně vypoulené, dříve tak živé a jasné oči teď připomínají oči leklé ryby. Nohavice od kalhot jsou celé zablácené a mokré. Ve zbylé okenní tabulce se na okamžik mihne další postava. Celou místnost najednou pohltí pach kouře z levného doutníku. Mladík se z posledních sil podívá vzhůru a spatří tvář, která je zkroucena v nepřirozeném, dravém šklebu. Posledních několik vteřin před tím, než jej těžká dlažební kostka utiší navždy, se mu před očima mihne několik okamžiků předchozího dne...
Probudil se do letního dne. Ptáčkové zpívali svou ranní píseň, sluníčko doslova pražilo na okna panelákových bytů a na nebi nebylo ani stopy po mráčku. Snažil se alespoň posadit na matraci, ale při prvním prudkém pohybu mu začaly v hlavě bušit tisíce malých skřítků. Nenechal se zastrašit prvním neúspěchem a postavil se na nohy. Před očima se mu zatmělo a musel si znovu sednout na tvrdá pera jeho provizorní postele. Zkusil to ještě jednou, ale padl na kolena a pozvracel se na měsíce nemytou a nesčetněkrát pomočenou podlahu. "Je to tady." řekl si s povzdechem...
Slunce stálo přímo nad obzorem, lístky stromů se ani nehnuly a ptáci už se ani neobtěžovali zpívat. Bylo dusno. Šel po rušné ulici a lidé se po něm znechuceně otáčeli. Snažil se splynout s davem, ale ve svetru a dlouhých, roztrhaných kalhotách se mu to nedařilo. Krůpěje potu mu vyrážely na čele a v drobných pramíncích stékaly na záda, kde stále víc a víc dráždily jeho vyrážku. Znovu se vyzvracel, tentokrát k poštovní schránce na rohu ulice...
Na původně šmolkově modré nebe se začala stahovat černá mračna. První studené kapky dopadaly na rozpálené chodníky, střechy a cesty. Do korun stromů a okenic se obuly silné poryvy větru. S velkou námahou doklopýtal do druhého patra panelového domu. Zaklepal na dveře bytu svého mladšího bratra. Bez odezvy. Zkusil to znovu, tentokrát zabušil. Zase nic. Srdce mu začalo tlouct jako na poplach a ze suchého hrdla se ozval zoufalý výkřik. Sám se své reakce lekl a snažil se uklidnit třesoucí se ruce. Za dveřmi se ozvaly zvuky nohou jdoucí po podlaze, v zámku zašramotil klíč a v kukátku se na okamžik ztratilo světlo. Jen co vzal bratr za kliku, vpadl bez pozdravu do bytu a začal se dychtivě rozhlížet po nákladně zařízeném bytě. Ve vteřině si uvědomil své chování, s úsměvem pozdravil a lísavým tónem se začal vyptávat na život, zdraví, matku, školu... Po několika minutách tíživé konverzace nastala chvíle trapného ticha. Jeho bratr věděl proč přišel, ale sám se snažil tomuto tématu vyhnout. Bylo mu ho líto, ale zároveň ho nenáviděl, hnusil se mu. S pohrdáním se podíval na jeho bledou tvář bez života, vyzáblou postavu a několik týdnů neprané oblečení. Tímto vše říkajícím gestem mu dal najevo, že jeho další pobyt je mu nepříjemný a tím méně vítaný. On to pochopil a s vypjetím sil vyběhl z bytu se stejnou vervou, s jakou se tam prve dobýval... Poslední slova, která za ním bratr téměř naléhavě zakřičel, byla: " Tome, přestaň s tím!" Neslyšel...
Oblohu bez ustání křižovaly blesky a hřmění bylo slyšet tak blízko, že rozechvívalo každou buňku Tomášova těla. Celý roztřesený seděl na nepohodlné pohovce svého takzvaného nejlepšího kamaráda. Ten neustále nervózně přecházel z kuchyně do obýváku. Pokoušel se uklidnit, ale vědomí, že má u sebe téměř tři kila heroinu a na krku neschopného feťáka s absťákem mu moc rozvahy nedodávalo. Klepající se rukou si zapálil levný doutník a nabídl i Tomášovi, ten ale odmítl. Tomášovo jediné přání bylo dostat do rukou ten nádherný, úhledný balík...
Udýchaně se zastavil pod stromem, kde na něj nepršelo a zpod svetru vyndal své tříkilové závaží, které pro něj neznamenalo žádnou tíhu, břemeno ani nic podobného. Představovalo pro něj jen úlevu, vysvobození a zázrak. Vzrušený si vyndal z kapsy svůj malý poklad. Pouzdro, ve kterém se skrývaly vstupenky do ráje: lžička a stříkačka s tolikrát již použitou jehlou. S citronem si ani nedělal starosti, jednoduše na lžičku plivnul. Ohnul se a vyšněroval si tkaničku z boty, napřímil se a začal si vyhrnovat rukáv...
Běžel. Bylo mu jedno kudy, ale hlavní bylo, že běžel. Neotáčel se zpátky, nedíval se doleva ani doprava. Jeho pud sebezáchovy mu nařizoval, aby nepřestával, on ale cítil, že dál už nemůže. Nesměl ho dohonit, nesměl! Balík pod pravou paží ho stále víc a víc tížil, ale představa, že by ho měl odhodit, se pro něj stala nepředstavitelnou, bolestnou, sebedestruktivní...
Mokrý, špinavý, unavený a apatický se po čtyřech doplazil do staré a opuštěné továrny. Na prsou křečovitě svíral promočený, neforemný a těžký předmět. Prohledal celou přístupnou část budovy a začal hledat své pouzdro. Proklínal sám sebe, že ztratil svůj most do říše snů, do říše bez problémů. Se sevřenými pěstmi si řekl, že to, co nemůže mít on, nebude mít ani nikdo jiný. Roztrhal obal a plnými hrstmi si začal cpát bílý prášek do vyschlého chřtánu...
Tomášova zubožená postava tiše seděla v temném koutě...
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.94
Počet hlasů: 336
|
|
|
Spřátelené weby:
