Bez naděje...
Vydáno dne [29.06.2004] / rubrika [Povídky]
Drobná sněhová vločka se pomalu snášela v lehkém vánku na mokrou vozovku. Bezprostředně po dopadnutí se rozpustila a stala se součástí velké neforemné hmoty, která lemovala okraje silnice. Projíždějící automobil rozstříkl hromádku vodou nasáklého sněhu a vlhký kousíček ulpěl dívce čekající na přechodu na kalhotách. Všimla si toho, ale v duchu nad tím jen mávla rukou. Je to jedno.Všechny tyto malé detaily pro ni ztrácely význam. Nejen dnes, ale nejspíš i pro předešlou spoustu prázdných dnů. Prázdných dnů bez NĚJ. Marně přemýšlela nad tím, co udělala špatně nebo co neudělala vůbec. Byl pro ni moc dobrý nebo špatný? Čekal od ní více či méně citů, lásky, něhy, odevzdání...?
Nevěděla. Myšlenky jí kroužily hlavou jako hejno krkavců snášející se na ztvrdlou zimní oranici. Vzpomínala na noci, kdy jen tak leželi těsně u sebe, prsty propletené, na stole plápolaly malé plamínky vonných svíček, Mike Oldfield se tiše linul ze sterea a kapky deště bubnovaly na tenkou tabulku skla, na jejich nádherné a dlouhé milování... Zpět na rušnou třídu ji ze sentimentálního vytržení vrátil ostrý zvuk klaksonu, jež symbolizoval, že většina lidí již dávno přešla silnici a jen ona stále stojí u zebry a na cosi čeká. Ledabyle setřela stékající slzu, omluvně mávla na řidiče a rychle přeběhla na druhou stranu. Svižnou chůzí se dostala o pár bloků dále.
V kapse nahmatala svazek klíčů na jejichž kroužku visel přívěšek se jménem Martina. Ztěžka odemkla prosklené kovové dveře domu číslo 19 a vystoupala do nejvyššího, tedy sedmého, patra. Tento zámek už zdolala snadno a z bytu na ni dýchla příjemná atmosféra domova. Martina vešla do kuchyně a na stole ležel ostentativně napsaný vzkaz: "Šli sme se Zdeňkem do kina, pak pudem do klubu, nečekej na nás. Pa Peťka". Takovéto lístečky byly pro její spolubydlící typické, a proto se nad nimi už ani nepozastavovala. Svět se točí dál i bez ní. A proč by se netočil?! Je to její problém, že se s tím nedokázala vyrovnat ani po půl roce, který byl plný pláče, bolesti, beznaděje, prázdnoty... ano, té nesnesitelné prázdnoty, jež ji zevnitř naprosto vysávala, trápila a užírala. To všechno už nikdy víc. Teď si je tím naprosto jistá. Chtěla to vyřešit už dávno, ale nesebrala tolik odvahy, aby se pohnula kupředu a něco s tím udělala.
Vrátila se zpět do předsíně, svlékla si navlhlý kabát a zula těžké boty. Přesně ty stejné těžké boty, které měla před třemi lety na koncertě, kde se poprvé potkali... jak je to už dávno. Obula si příjemně teplé papučky a procupitala v nich až do svého pokoje. Lehla si na postel, zavřela oči a snažila se chvíli odpočívat. Zmožena celodenním běháním z fakulty na fakultu a sháněním posledních vánočních dárků usnula.
Probudila se až když maličký kotouček slunce zapadl za obzor a na ulicích se rozsvěcovaly první lampy. Krátce se osprchovala a nahá začala balit drobné předměty do krabiček a převazovat je tmavě zelenou stužkou. Neměla strach, že by ji takto, v Evině rouše, někdo přistihl, Peťa je pryč, ON se už nemůže vrátit a rodina se rozprchla do různých koutů republiky... Zrovna teď, kdy mají být všichni blízcí spolu. Slané slzy ji opět začaly kanout na prsa. Vzala do rukou froté ručník, přiložila jej na hruď a kapičky se rychle vpily do savého povrchu. Potom se slavnostně oblékla do černých šatů a naskládala všechny balíčky pod nazdobenou větvičku ve váze, jež měla nahradit typicky vonící stromeček.
Opět přešla do kuchyně, usedla ke stolu a snažila se napsat dopis na rozloučenou. Martinu však nenapadla vhodná slova, kterými by svůj čin racionálně vysvětlila, a proto se rozhodla všechno ukončit jen krátkým a výstižným: " Promiňte... M." Pomalými, téměř váhavými, kroky se přesunula do koupelny. Z toaletního stolku vytáhla hřeben a jala se kartáčovat své husté těžké černé vlasy. Vrátila kartáč zpět na své místo a z proutěné škatulky vyjmula zabalenou žiletku. Odstranila z ní papír a přejetím po bříšku prstu zkusila její ostrost. Sykla bolestí. Z ukazováčku jí vytékala krev a kapala do křídově bílého umyvadla. Ironicky se ušklíbla a byla zvráceně spokojena s bolestí, kterou sama sobě mohla působit. Zkrvavený prst strčila do úst a labužnicky ochutnávala vlastní červenou tekutinu života.
Probrala se z lehké euforie, uchopila žiletku pevně mezi prsty a přiložila ji nejprve lehce na kůži levé ruky, pak začala tlačit tak silně, že se jí ostří zarývalo hlouběji a hlouběji a ona jej vedla od zápěstí směrem k loketní jamce. Udělalo se jí trošku nevolno, ale překonala to a to samé provedla s menší razancí na ruce pravé. Dívala se na nejprve bílé, později červené a pak rudé umyvadlo. S opačným směrem z ní vyprchávala barva, panenky se jí protočily do mrtvolné pozice a celá místnost se s ní začala točit jako na nějaké šílené pouťové atrakci. Omdlela. Její poslední myšlenky patřily pouze a jenom JEMU. "Miluju Tě, je čas jít za tebou!" A pak už jen ticho, ticho, ticho...
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 3.05
Počet hlasů: 186
|
|
|
Spřátelené weby:
