Dnes mě opustil přítel.
Vydáno dne [09.02.2004] / rubrika [Povídky]
Když jsem přišla domů z práce, tak seděl na židli v kuchyni a v předsíni stály dva jeho kufry. Přesně ty kufry, které stály v předsíni i ten den, kdy se ke mně nastěhoval. Jen s tím rozdílem, že tenkrát je hned vybalil a v jeho tváři se zračilo nadšení a příslib do budoucna.
Teď se tvářil vážně, ba přímo obřadně a budil ve mně dojem, že tentokrát je asi nevybalí. Nevěděla jsem, jak přesně bych měla reagovat. Jestli má cenu prosit a slibovat nebo spíš přejít do protiútoku. Zvolila jsem druhou variantu. Vypadal neoblomně, tak jsem z téhle situace chtěla vyjít aspoň se zdánlivě zdviženou hlavou. Přimhouřila jsem oči do úzkých škvírek a jedovatě se zeptala:"Co mají znamenat ty kufry? Kam jako chceš jí?. To mě tady jen tak necháš?" Na jeho tváři se na malou chvilku objevil stín provinilosti, ale hned zase zmizel. Pak mi dlouze a s patřičnou dávkou soucitu, patrně jediného citu, který ke mně ještě choval, vysvětloval, že pro něj nejsem ta pravá a on není ten pravý pro mě. Že po svém boku potřebuje nezávislou ženu a ne malou holčičku, která je nesamostatná a potřebuje, aby jí někdo neustále umetal cestičku...Pak jsem ho s obrovským křikem vyhodila ze dveří a ty dva hloupé kufry hodila za ním na chodbu.
Asi se tím bavili všichni sousedi, protože se ve většině kukátek najednou objevily oči a ti co kukátka na dveřích nevlastní, se nestyděli si dveře pootevřít, aby jim nic neuniklo. Ti slušnější aspoň předstírali, že mají obrovskou práci čistit kouskem hadru neviditelný flek na rohožce. Ti drzejší nezakrytě pokukovali a nestyděli se dokonce i chvílemi zapojit do této veřejně soukromé debaty. Moje teatrální prásknutí dveřmi pro ně bylo tím pádem nevítaným prvkem, protože na mnohých z nich bylo vidět, že očekávají nejméně hodinovou zábavu. Stála jsem pak ještě chvilku s okem u kukátka a s pořádným pocitem zadostiučinění pozorovala, jak si ten "pitomec" sbírá oblečení, která vypadalo při pádu z jednoho kufru. A pak jsem si s tou zdánlivě zdviženou hlavou sedla k televizi s tabulkou čokolády a pocit zadostiučinění se jaksi vytrácel a dostavoval se pocit samoty.
Ach jo. Za posledních pět let už třetí přítel. A všichni odcházeli s tou samou větou. "Jsi nesamostatná." Nechápu čím to je. Nejspíš si hledám divné typy, protože ve mně to určitě není.
Ráno při odchodu do práce jsem marně přemýšlela, jak se zapíná poplašné zařízení. Po sérii různých druhů pípání, kterými tento rádoby ochranný přístroj reagoval na zmáčknutí jakéhokoli tlačítka, jsem to vzdala. Ani po roce s tím zařízením neumím zacházet. Buď to někdo udělal nebo jsem ho prostě nezapnula stejně jako teď. Po cestě kolem schránek mě zarazí, že ta moje přetéká letáky, dopisy a časopisy. Napadne mě,jak je možné, že nikdo nevybral tu pitomou schránku. Ale dál se tím nezabývám. Snad si toho všimne sousedka a vyprázdní mi ji. Doufám, že mi i protřídí poštu. Zatím to tak dělala vždycky, ale už pár dní ji očividně nevybrala. Snad není nemocná. To by byl průšvih, chodí mi totiž i nakupovat. Ani nevím, jak se do vozíku strkají peníze. Minule jsem se tam pokoušela nacpat papírovou padesátikorunu a nějaký viditelně nervózní muž, který stál za mnou, neustále vykřikoval něco o nulové inteligenci příslušnic opačného pohlaví. Nechápu, o co mu šlo. A tak tam teď radši posílám sousedku, ona už ví jak na to.
Když se podívám na hodinky, tak se úplně zděsím. Za půl hodiny mám být v práci a to ještě musím jet někam pro benzín. Přítel, vlastně teď už expřítel, mi v tom procesu opouštění ani nenatankoval. Dělal to zatím vždycky. Když jsem přijela z práce, tak vzal mé auto a zajel s ním pro benzín. Teď abych někoho sehnala přímo na benzínce. Lidí ochotných pomoci je naštěstí vždycky dost a tak přijíždím do kanceláře bez zpoždění a s plnou nádrží. Mám k ruce ohromně šikovnou asistentku, která téměř vše zařídí během pěti minut. Já tak dělám jen to nejnutnější a tvářím se nepostradatelně. Zatím mi tato činnost vynesla velmi dobrý plat a tak ji praktikuji dál. Zlé jazyky tvrdí, že ten plat mám díky tomu, že tuhle firmu vlastní táta, ale tím to vážně není. Pracovní den proběhne v poklidu a tak odcházím s dobrou náladou domů. Po cestě k autu přemýšlím, proč je má asistentka poslední dobou pořád tak přepracovaná. Po cestě se ještě stavím k mámě pro vyprané a vyžehlené prádlo a přivezu jí kopec špinavého. Mám sice novou báječnou pračku Whirpool, ale nevím jak se pouští, tak mi spíš jen zdobí koupelnu a odkládám na ni ručníky. Mamča mi jako obvykle nachystala i kastrólky s jídlem na celý týden i s popisky, které jsou na jednotlivých hrncích a je na nich napsán den, na který je jídlo připraveno a jeho název. Rychlým pročtením objevím mezi laskominami svíčkovou, kuřecí směs a zapékané brambory - mňam. Zbytek radši ani nečtu, protože se mi samou chutí sbíhají sliny. Hned jak přijedu domů, tak z každého kastrólku trošku ujím a tak jdu spát docela přejezená, ale spokojená.
Kdybych věděla do jak hrozného dne se probudím, tak spolknu hrst prášků na spaní, abych ho zaspala. Hned ráno mě probudí náš domácí, který mi sdělí, že včera vykradli v naší ulicí čtyři byty a tak bych si prý měla zapínat poplašné zařízení. Jak to mám udělat, neprozradil. A tak místo příjemné snídaně trávím ráno nad nepochopitelným návodem. Nakonec se mi podaří ty podivné šifry rozluštit a s velkou slávou poplašné zařízení zapnout. Sice na pátý pokus, ale hlavně že to je. Schránka je stále přeplněná, tak cinknu na sousedku. Otevře mi v noční košili a požádá mě, abych jí nakoupila, protože je nemocná a nesmí z domu. Že jsem tam chodila. Asi pět minut na to mi zavolá máma, že se jí pokazila pračka, a tak si budu muset vyprat sama. Jedna pohroma za druhou. Má skvělá asistentka do práce nedorazí a emailem mi pošle zprávu, že už nedorazí nikdy, protože dává výpověď. Teprve teď zjišťuji, kolik práce mé místo vlastně obnáší. Nemám ani čas na oběd a domů odcházím až večer naprosto zničená. Nákup je otázka nejméně hodiny a to musím všechno tahat v košíku, protože k vozíku se radši ani nepřiblížím. Po cestě domů se ještě stavuji u mamky a odvážím si špinavé prádlo zpátky domů. A tam mě někde mezi čtením návodu k použití pračky a vybalováním nákupu napadne, že život je něco takovýho, co si musí každej vyřídit docela sám...
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.83
Počet hlasů: 185
|
|
|
Spřátelené weby:
