Muž, který rád šplhal po stromech
Vydáno dne [11.09.2003] / rubrika [Povídky]
Ve městě žil mladý muž, který odmalička rád šplhal po stromech. Jako dítě se ještě bál a šplhal jen po malých stromech s velikou korunou, ale jak rostl, lezl po stromech vyšších a vyšších, až se úplně zbavil strachu a troufl si na každý strom ve městě. V korunách stromů trávil víc a víc času, až se s nimi úplně sžil. Odešel z domu. Byl víc a víc sám, ale den ode dne, strom od stromu šťastnější. Nevěděl ani, že mu umřeli rodiče, netušil, co se děje ve městě, schován ve větvích jen naslouchal ptákům. Lidé ho měli za blázna, ale bylo jim ho líto. Rádi mu čas od času pod stromem nechali v košíku nějaké to jídlo a děti si o něm vymýšlely různé povídačky.
Roky plynuly a on stárnul. Na čele se mu začaly dělat kouty, oči byly víc a víc unavené a on sám cítil, že nebude žít věčně. Najednou toužil po lidech, po přátelích, po dívce. Ale jediné lidi, které za poslední léta viděl, byli malí jako mravenci, takoví mu z té výšky připadali.
Jednou seděl vysoko v koruně topolu za farou a díval se po okolí. Prázdně přemýšlel a jeho oči jen bloumaly po prázdných ulicích. Zpozoroval dívku, která se blížila k faře. Byl zmaten, neboť ještě žádného člověka neviděl takhle zvláštně se pohybovat. Ta dívka lezla po zídkách. Klidně, s jistotou se lehce po špičkách pohybovala od jedné zahradní zídce ke druhé a fara jí byla blíž a blíž. Když některá zídka byla tak daleko, že se na ní nedalo z té, na které dívka stála skočit, tak slezla a rychle, jakoby nedočkavě k ní běžela. Na zídku pak ladně vyskočila a s klidným spokojeným výrazem - teď už jí viděl do tváře, byla nádherná - pokračovala v procházce. Cítil, jak mu divoce buší srdce. Když byla tak blízko, že si byl jist, že nemusí křičet, slezl trochu níž a oslovil ji. Zarazil se, protože ho překvapila hloubka jeho hlasu. Naposledy mluvil, když dával rodičům sbohem. Dívka se zastavila a rozhlížela se kolem. Pak jej spatřila a jemu se na zlomek vteřiny zastavilo srdce, aby se mohlo znovu divoce rozběhnout. Usmála se na něj a posadila se na zídku, nohama vesele kopala do vzduchu. Chvíli se na sebe dívali, oba najednou naplněni novým štěstím a krásou. Pak si povídali a když začalo zapadat slunce, dohodli se, že se zítra sejdou v poledne u kašny.
Uvědomil si, že je to už dávno, kdy se cítil tak dobře.
Čekal na ni už od rána. V koruně lípy, která už přes tři sta let vrhá na kašnu stín. Díval se, byl zvědavý, odkud asi přijde, ale stále ji nikde neviděl. Najednou poznal její hlas, pozdravila ho odněkud zespoda. Díval se dolů a spatřil ji sedět na zídce před hospodou, jen pár kroků od kašny. Opět se mu divoce rozběhlo srdce, ale byl to nádherný pocit. Čekala tam prý také od rána, jak si jí mohl nevšimnout? Bylo mu trapně, ale přesto ji mlčky pozoroval. Ona jeho také. Byli rádi, že se vidí, i když ani jeden z nich nestál na domluveném místě. Chvíli váhal, jestli má slézt, když mu v koruně lípy bylo tak krásně, tak bezpečno. Nějakou chvíli pak lezl dolů, ale měl pocit, že s každou větví mu mizí i část oblečení, cítil se nahý a myslel, že se té dívce protiví. Vylezl zpět nahoru a dál se na ni díval. Zdálo se mu, že její pocity jsou úplně stejné. štěstí a úsměv se jim z duše postupně vytrácel, jak tam seděli, on v koruně lípy, ona na cihlové zídce. Dívka se na jednou postavila a začala po zídkách mizet z jeho života. Ještě chvíli ji pozoroval, jakoby každá zídka byla těžkými železnými vraty, která se s dalším jejím skokem navždy zavírají.
Uvědomil si, že je to už dávno, kdy naposledy plakal.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.62
Počet hlasů: 261
|
|
|
Spřátelené weby:
bezvýznamná postava českého internetu, nikdo neví, jak se zmocnil funkce šéfredaktora
