Cheswoodský Ďábel (2. část)
Vydáno dne [14.06.2003] / rubrika [Povídky]
Když jsem přijel do Cheswoodu, schylovalo se již k večeru a já byl po dlouhé cestě velice unaven. Prohlídku města jsem tedy přesunul na zítřejší dopoledne. Na náměstí jsem se ubytoval v jediném hotelu v okruhu snad dvaceti kilometrů.. Nečekal jsem žádný luxus, ale stav pokuje předčil všechna má očekávání. Malá místnost ve třetím patře se stolkem a židlí v jednom z rohů, věšák na oblečení v rohu druhém. Postel se starou kovovou konstrukcí, která již podléhala korozi, kralovala třetímu rohu pokuje, stěny byly navlhlé a dokonale ničily tapety, které byly místy již strhané. Spokojen jsem byl jedině s oknem, z kterého bylo vidět na náměstí a na moře, nemusel jsem tedy shlížet do dvora, který jsem si stejně ani nedokázal vzhledem k úrovni hotelu představit.
Sešel jsem dolů do baru, kde jsem si koupil sodu, polévku a sýrové suchary. Když jsem se vracel do svého pokoje kolem recepce, zastavil mne správce hotelu: "Zavřete si vokenice!"
"Prosím?" zněla má nechápavá odpověď. "No, slyšel jste dobře. Všichni to tu pro svoji bezpečnost děláme." Považoval jsem to za zbytečnost, neboť jsem pochyboval, že by se kdokoliv sápal až do třetího patra. "Hele, jestli chcete v klidu spát, koukejte si zavřít vokenice! Brou noc!" ukončil rozhovor drzý správce. V Bristolu by si toto díky konkurenci nemohl dovolit, jenže venkov je venkov. Jeho varování jsem si vysvětlil, trochu naivně tím, že tu létají lidem netopýři do oken, a tak jsem přece jen okenice zavřel. Chvíli jsem si dělal poznámky z dnešního dne a poté jsem usnul. Dobře se mi však nespalo. Nespal jsem vůbec. Kvůli teplé noci se v pokoji nedalo dýchat, navíc se po celém hotelu nesl neúnosný zápach. Po několika hodinách převalování se na posteli jsem přistoupil k oknu a tiše naslouchal. Venku bylo ticho. Chtěl jsem dovnitř pustit čerstvý vzduch, otevřel jsem tedy okno a po něm okenice. Naskytl se mi pohled na měsícem osvětlené střechy města a moře, které se za domy tyčilo jako obrovská černá kulisa, dodávalo Cheswoodu téměř exotický vzhled. Když jsem se z okna hodně vyklonil, spatřil jsem v dálce plymouthský maják.Všiml jsem si, že všechny domy mají do jednoho zavřené okenice. Proč? Čeho se ti lidé bojí? Zlodějů? Ale ti jsou přece v každém městě a okenice je stejně nezastaví. Netopýrů? Napadlo mne to již dříve a navíc jako jediné vysvětlení, ale ti jsou přece plaší a lidem se vyhýbají. Cheswoodského Ďábla? To je jen pověra. Nic takového nemůže žít. I kdyby, tak by to jistě již dávno někdo chytil nebo zahubil. Přestal jsem si lámat hlavu nad naivním zvykem obyvatel tohoto města a hleděl jsem ven, do ulic, na moře, na nebe. V místnosti byl již čerstvý vzduch, tak jsem ulehl do postele a pomalu usínal. Teď již při otevřeném okně, aby pokoj znovu nezaplnil puch, který v hotelu tu noc panoval. A pak jsem konečně usnul.
Krátce před svítáním mne probudil výstřel. Ozvala se druhá rána a já si byl jist tím, že se na náměstí něco děje. Neměl jsem odvahu vstát z postele a jít k oknu, zůstal jsem nehybně ležet přikryt dekou. Pak se ozval křik plný zoufalství a bolesti a následně byl čímsi nebo kýmsi umlčen. Hrobové ticho, jakoby celé město naslouchalo tomu, co se na náměstí dělo. Odkudsi zakokrhal kohout a z téměř každého domu se ozýval psí štěkot. Na východě se zableskly první sluneční paprsky. Znovu jsem usnul.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.91
Počet hlasů: 213
|
|
|
Spřátelené weby:
bezvýznamná postava českého internetu, nikdo neví, jak se zmocnil funkce šéfredaktora
