Pohřeb pro chudé
Vydáno dne [09.06.2003] / rubrika [Povídky]
Na plesnivém starém kočáře se veze tělo v bílém plášti.
Pozůstatky krve nezůstaly žádné, smrt je vsákla do útrob těla - tam
se ztrácí vše živé. Za kočárem zní hudba, která s ním závodí, kdo
bude na hřbitově dřív. Hudba je tichá; tvoří jí šum, vítr, slunce,
déšť a diriguje smutek. Žádná radost neexistuje, jen sen o krásné
budoucnosti klenoucí se nad našimi lebečními kostmi.
A průvod jde dál. V čele starý kůň s klapkami na očích, nevidí,
zná cestu zpaměti. Za těch několik let po stále stejné cestě se
stejnou náladou raději oslepl, než se pořád dívat do slunce, prachu a
tváří pozůstalých. Jen jednou se stalo, že s ním nikdo nešel. To když
zemřel starý kočí. Od té doby nemá nového. Lidé vědí, že vše zvládne
bez něj a pak, nic je to nestojí; jen pár kupek sena za rok.
Nepotřebuje toho moc k životu, pohyb má takřka nepřetržitý, útočiště
nalezne u faráře. A společnost? Stejně jako byl starý kočí i on je
samotář. Pobledlý jak mrtvola; lidé myslí, že je v něm duch jeho
pána.
Vedle kočáru jde modrooká dívka s hnědými kudrnatými vlasy po
lopatky. Jsou rozpuštěné, překrývají úsměv a pocit volnosti.
Samozřejmě, že smutek ji nepohltil, skrz vlasy nepronikne nic; snad
jen pár slov, ale i ta pokaždé mění charakter, i když se opakují,
záleží na barvě hlasu, který se stejně tlumí. Jako by ji říkali jen
to, co chce slyšet; jako by byly ona sama. Smutek se zlobí! Zatím
jediná bytost, kterou nedokázal ovládnout, ani ve spojení se smrtí. A
dívka se zasnila. Představila si své šťastné dětství. Ideál, kdy
matka pekla sváteční večeři, otec pracoval na svém nejnovějším
projektu, kterému nerozuměla, ani se o to nesnažila. Vzpomněla, jak
přežvykovala gumové medvídky. Rozdělila si je na hromádky podle
barev. Žluté, červené, zelené, fialové a bílé. Nejprve snědla žluté,
citrón ji nikdy nechutnal, a nakonec si nechala zelené. Přitahovala
ji vůně jablk. Náhle posmutněla. Měla před očima své štěstí a
posmutněla. Co teď? Štěstí je všude kolem, kdy bude smutná?
Kočár jede dál. Za modrookou dívkou je prázdno. Za ní všechno
mizí, padá do nicoty, temna, strachu, tvoří se vakuum. Láska chcípla
na půli cesty. Končí rozhovory. Kočár je na místě.
Kousek od brány stojí hrobník podepřen lopatu, která se pod ním
prohýbá jako párátko. Hrobníkův úsměv vyrytý ve tváři díky své práci
se mu neztratil ani při těch nejhlasitějších nářkách, ani v těch
nejbolestnějších chvílích. Nikdy žádné nebyly. Myslí na svou ženu, až
přijde domů a pomiluje jí. Leží v posteli, ústa roztažena nevědomým
úsměvem, je obklopená ledem, je mrtvá.
Kněz stojící opodál se aktu neúčastní.
"Ten člověk spáchal sebevraždu, nemůžete po mě chtít, aby dostal
vstupenku do nebe. Není ani pokřtěný. Pochybuji, že máte peníze na
hrob. Nevím, co tady děláte."
Dívka se na kněze usmívá. Mlčí. Oba se na sebe nepřítomně dívají.
Farář myslí na své víno, které na něj čeká jako věrný pes za dveřmi,
jako jaro na léto. Víno je jeho radostí, dává mu život. Mezi
šedivostí všedních dní mu jeho barva a chuť vykreslí svět jaký si
přeje, někdy i boha. Mnohokrát mu pomohl, jen za to, že ho pozval na
večeři o chlebu a víně. Bůh je štědrý, ke štědrým lidem, kteří pijí
víno. Dvojice stále mlčí, jen kněz začal v duchu řešit situaci, která
vyplynula z toho, že zrovna upravoval hrob svého otce a nebyl zavřený
ve své komnatě u lahve vína.
"I když se zabil, možná bych mohl... Ne, víra to nedovoluje. I
když - dobrá, nedám mu poslední rozhřešení, myslím, že bude stačit, když
bude pohřben na mém hřbitově a pak... Na mém hřbitově? Na mém
hřbitově? Jako bych byl odpovědný za všechnu tu smrt kolem."
Farář dále mlčky stojí a řeší problém odpovědnosti, dávno zapomněl,
co se po něm chtělo.
"Nemůžu být odpovědný za smrt, protože zde, na hřbitově, na tomto
starém hřbitově, zde! Už smrt dávno není, tady se nachází brána do
nebes. A co až zemřu já?"
Natočí hlavu k obloze. Kapky mu naráží do tváře.
"Prší? Ano prší. Zvláštní. Ráno jsem mu říkal, aby bylo hezky. To
je tím vínem, asi špatný ročník." Sklopí hlavu a odejde směrem k
faře. Myslí na víno, je jeho životem...
Dívka se nepohnula ze svého místa. Už se neusmívá, neslyšela nic
a ten člověk odešel. Vlasy jí nemají o čem šeptat. Šumí déšť. Jako by
na ni dopadl sám život. Smutek se raduje. Pohlédne směrem ke kočáru.
"Co s ním tedy mám dělat?"
Hrobník se jen usmívá, myslí na svou ženu. Je jistě krásná, když s ní
chce být do konce svých nocí.
Děvče se snaží svalit tělo z vozu. Jak může být tak těžké, když
je duše dávno pryč? Nebo odchází, až když je tělo pohřbeno?
Uklouzne na rozbahněné cestě. Pomalu se zvedá a opět začne
lomcovat s tělem. Spadne. Několikrát žádá hrobníka, aby jí pomohl.
Marně. On se jen opírá o svou lopatu, usmívá se. Začala být bezradná.
Ještě jednou se pokusila shodit tělo na zem. Marně.
Uplynulo několik minut, kdy se ticho snažilo něco říci, aby bylo
vzápětí překřičeno deštěm, který volal neustále to samé: "Rychle
pryč, stejně už je mrtvý. Není důvod! Není důvod!"
Odešla.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.69
Počet hlasů: 178
|
|
|
Spřátelené weby:
osobnost ve značném stadiu rozkladu..
