Májová noc
Vydáno dne [08.05.2003] / rubrika [Povídky]
Beltaine
/Májová noc/
Byl krásný slunečný den na konci dubna a já se toulal osaměle brdskými lesy. Mířil jsem údolím říčky Litavky směrem k vrchu Plešivec. Byl jsem na cestě již od rána. Hledal jsem ticho, klid a samotu. A také nějaké to dobrodružství.
Místní kraj a hlavně Plešivec jsou opředeny mnohými pověstmi. Pustil jsem se mimo značené cesty, měl jsem pocit, že zdejší kraj dobře znám. Dubnová příroda hýřila krásou. Bílé koberce sasanek zářily mezi mechem a rašícími kapradinami, modré ostrůvky podléšek šplhaly do kopců. Ptáci zpívali. Byl jsem okouzlen a jakoby pohlcen , vtahován lesem a nucen jít hlouběji do jeho samého srdce. Sluníčko přispívalo k dobré náladě a hodiny bezstarostně utíkaly. S přibývajícími hodinami odpoledne se ale začínalo ochlazovat. Obloha se zatáhla, slunce se sklonilo k západu. Přidal jsem do kroku, chtěl jsem už být na Plešivci.
Tajemný Plešivec, cíl mé cesty, vrch opředený mnoha bajkami a pověstmi býval osídlen již od starověku. Podle lidových povídaček zde kdysi sídlil drak, slétají se zde čarodějnice, v nitru kopce sídlí Hadí královna s celým svým dvorem. Přemýšlel jsem o tom všem a jak jsem byl zasněn, moc jsem si nevšímal svého okolí. O to víc mě náhle překvapila změna charakteru lesa. Les zde by hustší a temnější. Kluzké kameny byly pokryty mechem. Podléšky i sasanky zmizely, zem byla pokryta vrstvou tlejících větví. Ptáci utichli. Vzduch zde byl těžký a lepkavý, naplněný plísní a hnilobou. Zmocnila se mě divná tíseň. Byl navíc čas, abych si přiznal, že jsem trochu zabloudil. Sebral jsem všechny své síly a pustil se směrem, o kterém jsem předpokládal, že je správný. Terén začal prudce stoupat, objevily se rokle. Náhle jsem pod úpatím kopce spatřil skalní útvar, který se podobal lavici nebo rampě. Poznal jsem to tady. Byl jsem u cíle. Tohle byl Plešivec. Vrch čarodějnic. Rozhodl jsem se, že se vyšplhám nahoru a z vrcholu se pak budu vracet značenými cestami. Můj dobrodružný výlet se mi již začínal značně zajídat, navíc jsem si uvědomil, co je dneska za den. Byl předvečer prvního máje, po kterém následuje magická, kouzly opředená filipojakubská noc. Noc uctívaná a slavená po tisíce let. Šplhal jsem šikmo svahem nad roklí a hlavou se mně honily podivné myšlenky. Měl jsem raději dávat větší pozor na cestu. Vše se odehrálo velmi rychle. Pod nohou se mi uvolnil kámen, kořen, kterého jsem se snažil zachytit, mně zůstal v ruce. Ztratil jsem rovnováhu a zřítil jsem se do rokle. Ucítil jsem náraz a prudkou bolest. Potom jsem letěl nekonečně dlouho tmavým tunelem. Nakonec přece jen skončil a já jsem nad sebou uviděl hvězdnou oblohu. Měsíc byl v novu, hvězdy zářily jasně a zdály se být velmi blízko. Ležel jsem na kožešině v kruhu ohňů. V ohništích praskalo vysoko naložené jedlové dřevo. Odevšad se ozýval hovor a smích. Kolem ohňů stálo, sedělo, leželo a tancovalo mnoho postav. Plameny ozařovaly jejich divoké tváře. Od jednoho z ohňů vstala štíhlá postava a blížila se ke mně. Nádherná dívka s plavými vlasy až pod pás. Byla oblečena v lehké tunice ve vlasech měla vpleteny lesní květy. V očích je jí odrážely plameny. V očích hlubokých, černých a bezedných jako tůň, jako májová noc bez hvězd. Usmívala se na mne. Budeš v pořádku cizinče, řekla, aniž pohnula rty. Přesto jsem ji slyšel. Sedla si ke mně a dotkla se svou jemnou rukou mého spánku. Sykl jsem bolestí. Teprve teď jsem si uvědomil, že mám na čele hlubokou tržnou ránu. Dívka mi kusem plátna otřela krev a položila mi na čelo obklad vonící po bylinách.Bolest rychle ustávala. Potom se na chvíli vzdálila a vrátila se s pohárem horkého lahodného nápoje. Po těle se mi rozlilo příjemné, uvolňující teplo. Chtělo se mi spát, ale nechtěl jsem spustit z očí tu nádhernou dívku. V životě jsem neviděl takovou krásu, pomyslel jsem si. Musela mně rozumět, protože se sklonila a políbila mne na rty. Měl jsi štěstí, cizinče, že jsem tě našla. Býváme tu jen jednu jedinou noc v roce. Ale teď se musíš vrátit. Děkuji, stačil jsem ještě říct, plavé vlasy mne zahalily a vše se propadlo do tmy. Probudil jsem se na vlhkém mechu, slunce již stálo vysoko. Ležel jsem nahoře na vrchu Plešivci. Poslední co jsem si pamatoval byl můj nešťastný pád do strže. Dotkl jsem se spánku. Byl v pořádku. Cítil jsem se překvapivě dobře, nikde žádné zranění. Nechápal jsem, jak jsem se ocitl zde nahoře. Usnul jsem zde snad vyčerpáním a celý můj pád do strže byl jen zlý sen? Na mechu leželo pár uvadajících lesních kvítků. A pak jsem si vzpomněl. Plavé vlasy. Černé oči. Není zač, cizinče.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.96
Počet hlasů: 227
|
|
|
Spřátelené weby:
