Podloubí - smích - náušnice
Vydáno dne [22.04.2003] / rubrika [Povídky]
A tehdy jsem poprvé spatřil kyvadlo. Vlastně ženu. Vlastně NÁDHERNOU, opravdu NÁDHERNOU ženu. Vlastně ne poprvé. Ale ano, ÚPLNĚ poprvé.
Bylo zatraceně parné léto; slunce mi své horké, vlezlé paprsky vtahovalo až pod nos, spalovalo mi pokožku, dusno mě zničilo zvenčí a zevnitř zároveň.
Bloumal jsem po telčském náměstí plném lidí, jen tak z nudy, bez cíle. V jedné chvíli bych byl přiznal, že jsem byl na cestě za známými na chalupu; nevzpomínám si.
Podobně jako většina ostatních lidí jsem se rozhodl skrýt své zmučené tělo, oblečené do černých kalhot, rudého trika a ohromného černého batohu, do chladu romantických podloubí. Nechával jsem se pomalu unášet proudem zpocených těl, až jsem narazil do toho sic nejzpocenějšího, byť nejpřitažlivějšího.
Nestačil jsem si ji úplně prohlédnout; snad světlé rifle a možná červené triko s nadýchanými volánky, a už jsem se začal jako o překot omlouvat, neustále sledujíc její překrásnou tvář, naslouchajíc zvonivému smíchu, který jako by se vysmíval mému ponížení. Položila mi ruku na rameno, smála se, stále se smála, a beze slova pokračovala týmž rychlým, uspěchaným krokem dál.
Musel jsem ji následovat, něco se ve mně zlomilo; náhle opustila ochranu podloubí a rozběhla se napříč náměstím, směrem za zámek. Její stříbrné (nebo zlaté?) náušnice se jí leskly v poledním slunci. Zřejmě uslyšela mé zrychlené kroky - otočila hlavu, náušnice se zableskly, spatřila mě - a utíkala ještě rychleji. Pořád se smála.
Nebyl jsem schopen koordinovat své pohyby, a tak jsem s očima neustále upřenýma na ni zanedlouho v plné rychlosti narazil do tří prošedivělých důchodců. Další omluvy a pomáhání na nohy mi zabralo spoustu času; když jsem se znovu rozběhl, byla pryč. Nikde jsem ji neviděl. Nevěděl jsem ani, proč, kam a před čím utíkala. Snad před šíleným svitem mých očí. Snad sama před sebou.
Myšlenkami se toulaje u jejího smíchu, tak půvabného a melodického, pokračoval jsem bloumavou chůzí k zámku. Pčece běžela tímto směrem, pomyslel jsem si, a v mžiku mě zaplavil tak otřesně jistý pocit, že ji najdu. Najdu a řeknu jí, že - že vlastně ani nevím, proč ji hledám. Vlastně jsem ji nejspíš hledal celý život.
Však zničehonic můj zrak padl na cosi třpytivého, ležícího na rozpálené dlažbě v mezeře mezi dvěma kostkami. Hle, zlatá náušnice! Ani na okamžik jsem nepochyboval o jejím majiteli, pevně jsem ji sevřel do dlaně, zasypal chtivými polibky a znovu se dal do běhu plného naděje. Blížil jsem se k první zámecké věži, zpřístupněné veřejnosti, a jako zázrakem jsem viděl obrys její postavy v jednom z věžních oken, lemujících nekonečné schodiště až na vyhlídkovou terasu. Jako posedlý ďáblem prorážel jsem zástupy lidí, už jsem byl na schodech, jazyk i oči bláznivě vypoulené, srdce mi nedočkavostí málem puklo, jak rychle jsem běžel a dýchal, musel jsem ji mít, pevně sevřít v náručí a všechno jí říct!
Už jen patro nade mnou slyšel jsem melodický, zvonivý smích, kterým vyzpívávala tesknou, roztěkanou píseň beze slov, přerývaný dech a zpomalující se, unavené kroky. Počkej na mě, má lásko, za chvíli jsem u tebe!!!
Konečně jsem vyběhl na vyhlídkovou terasu a spatřil jsem hrůzyplný obraz: stála na zábradlí, zády ke mně, na levém uchu se blyštila zlatá náušnice, z pravého - nebo spíše z jeho zbytku - vytékala proudem světlá, řídká krev. Obrátila se ke mně, skelné, vytřeštěné oči upírala na náušnici v mé dlani, a opět se začala hlasitě smát smíchem šílenství, strachu a beznaděje.
Pohnul jsem se směrem k ní a natáhl ruku s náušnicí. Ve zlomku vteřiny, co se jí má dlaň dotkla, se zapotácela a padala dolů z věže. Zůstal jsem stát u zábradlí jako strnulý; teprve, až jsem zřel její tvář, znetvořenou nelidským smíchem, začal jsem křičet, řvát hrůzou.
Náhle mi z ruky vyklouzla zlatá náušnice. Klesala na zem v úplném bezvětří, jen sluneční paprsky ji osvětlovaly jasnou, oslepující září jako padající hvězdu. Pak už jen dutá rána, náušnice koupající se ve světlé krvi, zástupy vyděšených lidí, horké, vlezlé sluneční paprsky a smích, smích, všude samý zvonivý smích, pohlcující všechno kolem.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.86
Počet hlasů: 204
|
|
|
Spřátelené weby:
