Dlažební kostka na Karlově mostě
Vydáno dne [12.01.2003] / rubrika [Povídky]
Jsem dlažební kostka na Karlově mostě. Jsem tu už celá staletí. Jezdili po mně potahy koní, kočáry, šlapali po mně významní i nevýznamní lid... Za tu přešlou dobu co jsem tady, jich tu byla spousta. Ale jeden člověk mě zaujal. A právě jeho příběh vám budu vyprávět...
Jak tak sedím a nezáživně koukám na nebe bez mráčku, v tom se v mém zorném úhlu objeví mladý člověk s velkým stojanem, rozkládací stoličkou, složkou papírů, svazkem tužek a malou kasičkou. Podle jeho hezky tvarovaných prstů soudím, že je to malíř. A opravdu! Rozloží židličku, postaví stojan, připevní na něj jeden z mnoha papírů a čeká... Jak tak hodiny ubíhají jen sedí a kouří cigaretu. Kouká do rozzářených obličejů cizinců, kteří blikají svými fotoaparáty na sochy a kochají se výhledem na klidně plynoucí hladinu Vltavy. Výraz jeho tváře je spíš netečný, asi je mu to jedno. Pro něj to bude nejspíš jen jeden z těch dnů, který nestojí za nic. Popílek z jeho cigarety mu spadne na kabát, nevrle jej setřepe a čistí si rukáv.
V tom se k němu přiblíží usmívající se dívka. Jeho zájem o kabát se najednou rozplyne do nekonečna, mile se na dívku usměje. Nemusí mluvit, oba vědí, co bude následovat. Dívka chce namalovat a on, jako malíř, to šestým smyslem rozpozná. Vstane a přistrčí stoličku směrem k ní. Ona ji přijme, posadí se a poděkuje. Vytáhne ze svazku tužek tu nejtenčí a na papír začne kreslit obrys dívčiny tváře. Po prvních několika tazích se začíná jeho prve netečný výraz měnit, usmívá se. Tužka v jeho ruce za pár okamžiků kmitá po papíře, snaží se co nejpřesněji zachytit její zvláštní pohled, malý nos, pihy, plná ústa... Je zabraný do obrazu,... nebo snad do dívčiny sympatické tváře? Možná obojí, kdo ví...
Dívka sedí bez hnutí, snad ani nedýchá, ale vypadá přirozeně. Její oči se dívají do malířova obličeje, který se soustředí na svou práci. Přitahuje ji, takovým tím způsobem, při kterém se vám chvějí kolena a srdce jako by chtělo vyskočit z hrdla. Je zmatená...
Je už pozdě. Slunce téměř zapadlo za obzor. Mraky cizinců se vytratily do hotelů, restaurací a pochybných putyk. Jen malíř stojí u svého stojanu a dívka sedí na téže stoličce. Obraz už je dávno dokončen. Oba se na sebe bez hnutí dívají. Nejspíš oba myslí na toho druhého. A v tom si to oba uvědomí, nejspíš ve stejném okamžiku... zamilovali se!
A tak tu v něžném červánkovém soumraku stojí za ruce se držící dvojice...
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.49
Počet hlasů: 123
|
|
|
Spřátelené weby:
