Anděl, nebo kat?
Vydáno dne [18.07.2002] / rubrika [Povídky]
Prolog:
Člověk je sám o sobě bestie, jen na povrchu je stejně jako u chleba s máslem přimáznutá tenká vrstvička slušnosti! (E.M.Remarque)
- tohle je oblíbený citát, který si oblíbila jedna dobrá kamarádka, nevím jestli jsem jej interpretoval dobře, ale pravdivý bohužel je ...až tragicky!
Anděl, nebo kat?
Ještě včera jeden z těch šťastnějších co měli všechno. Teda skoro všechno měl proč žít. Pro jeho lásku, pro NÍ! A teď? Zrazen, zašlapán a sám. Ztratil víru, víru v dobro. Nemá důvod proč žít. Jeden z těch bláznů, co si všechno moc berou, moc prožívaj jeden z mála. Opovrhovaný, protože podléhá emocím. Neřídí se davem a proto je opuštěný. Tedy vlastně teprve od včerejška. Ještě včera totiž na ten svět byli dva a ve dvou se to lépe táhne, tedy on myslel, že není sám, však teď si tragicky uvědomil, že byl sám celý život a sám nejspíš taky bude. Nic nebolí tolik jako zrada člověka, kterého jste nade vše milovali. Nic nebolí tolik, jako smrt, smrt osoby, kterou jste milovali. Ne, nemám na mysli smrt fyzickou, poněvadž ten, kdo ztratí schopnost cítit je opravdu mrtev, nikoliv ten co leží pod tunami hlíny!
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště. Kolem se prohání vítr. Ne vánek, ale studenej vítr. Zima. Slzy deště pleskají o dlažbu. Blesk prořízl zamračenou oblohu. Těžký, olověný mraky. Taky stíny. Uprostřed toho jeden temnější. Člověk. Mladý, shrbený člověk. Sedí a pláče. Sedí tu už dlouho. Z úst se mu line proužek dýmu z pomalu vyhasínající cigarety. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, moc pálí. Vlezlé mrazivo proniká na kůži. Symfonie kapek. Hluk. A matička noc vše přikrývá svým hávem a nedává naději paprskům světla proniknout ven. Ten mladík má v očích skelný, nepřítomný nádech. Snad přemýšlí, snad vzpomíná. Jak jen mohl být osud tak krutý? Osud ne, spíš lidi. Bolest. Zvlhlej černej kabát a vysoký kožený boty. A spousty vody! Sedí tam a přestává doufat, že se to zlepší. Pořád pláče, ...pláče za zvuku deště! Slzy dopadají spolu s kapkama a mísí se dohromady. Další blesk a za ním ohlušující, téměř hmatatelný zvuk hromu. Pak ticho, tedy až na ten déšť a...
...z venku zazní těžký kroky. Další přízrak. Celej v bílym. Pomalu kráčí, jako by se jej ani ten déšť venku netýkal. Bílej kabát, boty i bezprstý rukavice. Skvělej vohoz, jen trochu přízračnej. To ty bílý vlasy, ne odbarvený, ale úplně bílý. Pomalu kráčí směrem k černému stínu a kyne mu na pozdrav, ten jako uhranutý sedí a zírá. Další blesk. Cigareta vyhasla. A jen tam tak sedí a kouká na něj. Nečekal ho. Tma. Kdo to je?! Co tu dělá?! Postava v bílym jen pokyne, hořce se usměje a prohodí pár slov. Pak přiloží prsty sedícímu člověku na spánek. To je všechno. Temný mladík odhazuje cigaretu a šokovaný se zvedá. Jako bez duše pomalu odchází. Shrbený. Postupně jako by si cosi uvědomil se jeho krok mění a hlava zvedá.
Temný, zaprášený, polorozpadlý stěny staveniště ...a jinak už nikdo víc. Jen uprostřed toho sedí jeden světlejší stín. Mladý, shrbený člověk. Sedí a pláče. Z úst se mu line proužek dýmu z právě zapálené cigarety. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, po tvářích, které jsou lemovaný bílýma vlasama, ne odbarvenýma, ale úplně bílýma...
Někdo mu říká anděl a někdo kat. On totiž bere lidem jejich bolest - city a tím jim dává šanci přežít. Kde se vzal? Svět ho stvořil. Stvořil ho jako zbraň proti těm, kteří jsou jiní. A tak chodí po Zemi, bere lidem trápení a přenáší jej na sebe. Dobrák? Ne, spíš kat, protože co zůstane, když vezmete lidem schopnost cítit? Nic, jen tělo bez duše a takhle on zabíjí. Však nemůže jinak. Pro někoho kat, pro někoho anděl, pro mě kat, co pro vás?!
A tak tam sedí, jen malou chvíli, protože pak musí jít dál, konat svou povinnost, která tolik bolí. Horké slzy tečou po tvářích a pálí, po tvářích, které jsou lemovaný bílýma vlasama, ne odbarvenýma, ale úplně bílýma...
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 2.97
Počet hlasů: 174
|
|
|
Spřátelené weby:
"Závislý:o) prozaik, publicista a kritik."
