Jak jsem byl partyzánem II.
Vydáno dne [24.05.2002] / rubrika [Povídky]

Pokračování předchozího dílu...


Od Supů k Němcům to daleko nebylo, nejtežši úsek byl Karlák, teda Karlovo náměstí, tam jsme doopravdy mleli z posledního, bez možnosti si dát loka vína, piva nebo rumu. Vždy jsem se cítil vyčerpán fyzicky, ale získal jsem duševně, pocit, že dělám něco pro republiku byl větší, než naše utrpení. Ti slabši se občas na Karláku vyblili do křoví, proto se říkalo, že aktivita Charty se pozná podle much. Nerozumíte? Čim víc nablito, tim víc much. Ve dne se Karlák zmáhal lehce, odpočívali jsme u Černého(?) Pivovaru, několikrát se stalo, že tam partyzánská hlídka odpočívala celý den, na stojáka.

Rodina Němcova je, byla a bude pojem. Dr Jiří Němec, ještě dnes se mi dělá špatně, od alkoholu, když si na něj vzpomenu. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemšlel, nikdy jsem nepřišel na to, proč Jirka, ač psychiatr a Dana psycholožka, nebyli schopni zvládnout alkoholismus, který bujel v Ječný. Poznal jsem pár lidí, kteří do Ječný přišli a odešli jako alkoholici.

S každým to postupně šlehlo. Třeba když se poprvé v Ječný objevil ing.Litomiský, červená tvářička, velice pobožný, trochu nejistý, v ruce za krk držící husu, vkročil poprvé tento hodný člověk do epicentra Charty 77. Po několika týdnech byl jedním z nás, smrděl politý pivem, byl disidentem.

Známý byl fakt, že brát si sebou do Ječný pohlednou holku, nebo paní, bylo velice nebezpečné. Starý, jak se říkalo Dr. Němcovi byl pořád nadržený a nejednou prohlásil, že oprcal všechny holky z Undergroundu. A půjčoval si k tomu mrdací prostory. Jeden z nejlepších lidí byl Honza Šafránek, který měl atelier v bývale hospodě U Papoušků. Honza občas pujčil Starýmu klíč, když Starý v rámci svého postavení, klátil v Honzově posteli mladou Chartistku. Nejhorší bylo, že někdy tento starý kozel ožralý skákal v Honzově posteli v botach.

Vůbec byla se Starym sranda. Jednou byla krize. Moc peněz mezi lidmi nebylo, nálada pod psa. Mejla se pohupoval ze předu do zadu, ze špiček na paty. V mé kapse byl poklad. Stokoruna. Co s ni? To mě bylo jasny, ale kde a s kým. Zvolil jsem Starého, Dr.prof. Jiří Němec a promovaná historička umění mě tenkrát padli do oka. Vřeštivce jsem pošeptal na balkoně, aby to nikdo neslyšel, že mám stovku, Vřeštivka to pošeptala Starýmu. Starej se vypjal jako kohout a řekl, jdeme na to. Šli jsme, nohy mě bolely, nikde nám nenalili. Kazdy šatnar byl v té době prověřenej, většinou spolupracoval s estébé. A když viděl Dr. Jiřího Němce, rozhodně jednal, bud se snažil zavřít dveře do vinárny, nebo tvrdil, že dnes je pivo na hovno a doporučoval jinou hospodu. Tak jsme se dostali já, Věra a Starej až na Národní třídu, kde zbývala poslední možnost a to vyhlášená Bystrica, kam chodili laciné šlapky, uhlíři a herci z Národního divadla.

Naděje na pohár s vínem se vytratila hned, jakmile nás viděl šatnář, který se postavil doprostřed schodu a spustil: Ne, Vás Ne, pane doktore, vy sem nesmíte, pak cosi blebtal, že je čestný člověk, že proti Chartě nic nemá, ale že nechce ztratit místo. Místo šatnářů za bolševiků byl zlatý důl, kdo prošel prověrkama, estébáckýma, měl o budoucnost postaráno. Ve Slavii dělal šatnáře Ivan Medek, k němu chodili estébáci z Bartolomějský pro Sparty v tvrdém obalu, měl je pod pultem, pro vybrané hosty, tvrdé Sparty byla známka lepšího společenského postavení, tak pan katolický laik je prodával bolševický policii.

Se Starym byly problémy, on měl i trochu smůlu. Jednou na Smíchove popíjel s Janou Prevratskou a ráno, když se vracel domů, poblil tramvaj. Samozřejmě ve Večerní Praze na prvni straně Dr. J.N., z Ječné 7, atd .atd poblil zaměstnance z ČKD, kteří v ranních hodinách jeli do práce. Tramvaj musela být uklizena a tím se zdržel nástup do práce budovatelů socialismu. Jedna pakárna na druhou. Nikde nas neobsloužili, ani k Supům nás nepustili. Jeden z nejhorších dnů prožitých v chartistickym společenství.

Starýho jsem v té době měl rád, jako ho měli rádi všichni. Mozek Charty v jejich začátcích, spolu s panem prof. Patočkou. Bohužel osud zavál Dr. Jiřího Němce jinam, než bych kdykoliv připustil možnost u jeho osoby něco podobného se stát. O tom se zmíním někdy později.

V Ječný měli dvě špajzky. Jednu veřejnou a jednu tajnou. Ta veřejná byla pro lidi, když hladoví hledali neco k jídlu. Jako Honza Brabec. Honza, když bral, pozval děti Němců do cukrárny a utratil s nimi velkou část své dobírky, nebo zálohy. Kolem března začali chodit první finanční podpory ze zahraničí. A životní úroveň se začala u některých lidí rapidně zlepšovat. U některých. Jednou v noci, teda k ránu mě třeštila hlava, jdu se do kuchyně u Němcu napít vody z vodovodu, žádný z vodovodu alkohol, jak to zpívali pánové Dino a Vatak, jen tvrdá realita, byla odporná, chlorovaná voda, smrdící hnus.

A co nevidim. Tenkrát byl byt u Němců poloprázdný, trval jeden z občasných zákazů a do bytu mělo přístup jen pár lidí. Mejla za závěsem, kde byla tajná špajzka, si řezal plátek šunky, která tam visela jako Hus na popravišti. Nabídl mě kousek, s tím, abych to nevykecal. Držel jsem to v sobě hodně let. Nez jsem to vyžvanil. Tou šunkou začalo rozdělování Chartistů, jedni se stali Elitou, druzí něco mezi a třetí byli v 90 roce úplně zapomenutí.

Pro dnešek stačí...

verze pro tisk přidat komentář pošli e-mailem

Hodnocení článku + 1  2  3  4  5 - Známka: 2.71 Počet hlasů: 141

Komentáře k článku: Zatím nejsou ľádné komentáře, pište! Nahoru | Přidat komentář | Zobrazit komentáře | hlavní strana

Související články:

Jak jsem byl partyzánem