Příběh ruské dívky.
Vydáno dne [13.04.2001] / rubrika [Povídky]
Stalo se to v lednu roku 1987. Ulice byly posypány sněhem, okna s námrazou vypadala jako mozaika v kostelích a všichni lidé se bavili zimnímí sporty. U nás na policejní stanici byl celkem klid, až na osudný den čtvrtek 12.ledna, kdy přišla zpráva od ruské vlády, kde se psalo, že jakási ruská dívka nelegálně emigrovala do ČSSR. Nad touto zprávou jsem se ani nezastavoval (To se stávalo poměrně často), dokud jsem nezjistil její jméno - Anna Ivanovna Besuchova. Tuto dívku jsem znal již ze střední školy. Byla tu na studiu. Jeden čas to byla moje nejlepší přítelkyně, a tak jsem se rozhodl, že ji navštívím. Doufám, že tato návštěva nebude stejná jako ta minulá, když jsem na ni vylil čaj, rozbil brýle a zlomil prst při podávání skleničky.
Hned druhý den jsem se vypravil na sídliště Lužiny, kde byla, podle mých zdrojů, naposledy viděna. Vyšel jsem ze svého domu a nastartoval jsem svůj skvělý vůz, kvůli kterému mi moji podřízení říkají v mé nepřítomnosti "Uhelník Novák". A moji nadřízení mi strhávají premie, samozřejmě z jiných důvodů, než kvůli tomu, že vlastním starou "Oktávku", ale z důvodů rušení klidu a pořádku, znečišťování životního prostředí apod.
Navštívil jsem byt, ve kterém údajně měla bydlet, ale našel jsem v něm jen pár pavouků, švábů a mrtvolu. Vše, co jsem viděl, jsem vyfotil a vrátil jsem se na stanici. Asi proto, že byl pátek 13. mi můj skvělý vůz nenastartoval a musel jsem využít hromadné dopravy města pražského. Doma na policii mi zjistili, kdo to byl. Byl to můj kolega z policejní stanice Lužiny, který byl již dva dny nezvěstný. Byl zastřelen šípem ráže 28.
Při příští výpravě jsem si s sebou projistotu vzal čivavu, protože víc hlav víc ví a vzduchovou pistoli, která po menší poruše (přejel jí buldozer) neprostřelí ani sako, ale jako zastrašovací prostředek se hodí. Vyzvedl jsem si svůj vůz z opravny a vydal jsem se na lov. Nebylo náledí, a tak jsem sbořil jen pět patníků a porazil jen tři lidi. Byl to docela dobrý den. Se svým věrným Bílým Tesákem jsme proslídili celé sídliště, ale nic. Až v pozdních hodinách večerních, kdy se, jak známo, začínají rojit podvodné živly, jsme narazili na stopu. Byla to další mrtvola, stejně zavražděna jako ta první a navíc hrozný zápach ruské voňavky. Musel jsem vytáhnout svou svačinu, abych se z toho nepozvracel. Ani jsem nemusel zjišťovat, kdo to byl. Věděl jsem to ihned. Byl to úplně neznámý člověk. Najednou jsem uslyšel rychlý klapot bot při útěku. Ohlédnu se a vidím postavu. Nemohl jsem se mýlit. Byl to muž se sukní, s dlouhými vlasy a ňadry. Okamžitě jsem popis tohoto muže nechal rozvěsit po celé Praze. Ale když jsem u některého letáku chvíli postál a pozoroval mládež, která si letáček četla, místo aby se nad tím zamyslela, tak se jen strašně rozesmála. Dodnes nevím proč. Až po týdnu na stanici zavolal neznámý muž, který nás upozornil na muže, čtyři dny stojícího a marně se pokoušejícího o rozhovor u pravé strany mého stolu. Ten mi prozradil že hledaný muž je žena stojící z druhé strany mého stolu. Ihned jsem muže alias ženu vyslechl. Ten mi prozradil, že hledaná ruská dívka je v zajetí u nechvalně známého gangu. Gang má v plánu spolu s dívkou, kterou si chce ponechat jako rukojmí, převézt 100kg kradeného zlata vlakem do Frankfurtu a odtud se letadlem dostat do Jižní Ameriky.
Okamžitě jsem nasedl na svůj šílený stroj a rozjel jsem se směrem na Frankfurt. Ale co se nestalo! Můj bujný motor v mém šíleném voze v první zácpě selhal. Využil jsem tedy nepřítomnosti řidiče a půjčil jsem si Pragu V3S plně naloženou hnojem, který jsem využil k záterasům. (Myslím že by ostatní také měli využívat takto hnůj, protože řidiči si ho všimnou dříve než obyčejních, byť osvětlených záterasů.) Když jsem dorazil na nádraží, vlak již před minutou odjel. Honička tedy pokračovala. Vlak zastavoval až ve Frankfurtu a mému vozu se spotřebou paliva 1 litr na 1km již docházela nafta. Ale naštěstí bylo na kolejích ještě plno sněhu, a tak vlak nemohl jet plnou rychlostí. To mi dávalo určitou výhodu. Silnice, která se táhla vedle kolejí, náhle odbočila do neznáma. Musel jsem tedy zvolit cestu po kolejích. Můj klobouk bujně nadskakoval, z palubní desky pořád vypadávaly součástky a kapota se neustále otevírala, takže jsem jel prakticky poslepu. To zapříčinilo, že jsem si ani nevšiml, jak na mě z vlaku začali házet výbušniny a po minutě takové jízdy mi zbylo doslova jen sedadlo a volant. A tak mi nezbylo nic jiného, než abych se klusem vydal za vlakem. Brzy jsem vlak dohnal a okamžitě naskočil na vagon. Vstoupil jsem dovnitř a najednou na mě mířilo pět hlavní. Žertovně jsem doplnil: "Hádám, máte v tom šípy ráže dvacet osm." Nevěděl jsem co mám v této chvíli dělat. Až se to stalo. Příroda promluvila. Ozvalo se prrrrrd a hned potom pfííííí a členové gangu postupně začali omdlévat. Ruská dívka byla naštěstí spoutána a přes nos a pusu měla šátek. Vyprostil jsem ji z pout a zavolal jsem své kolegy. Za vyřešení tohoto případu jsem dostal medaili za připravenost ve všech situacích a navíc mi moji kolegové dali služební Velorex.
Než Anna Ivanovna odjela zpět do SSSR, pozval jsem ji na večeři. Povídali jsme si o společných chvílích, které jsme spolu zažili. Asi v polovině rozhovoru jsem jí omylem jakýmsi nedopatřením zapálil vlasy svíčkou, která byla na stole a potom jsem ji podpálil skoro celou, když jsem se ji snažil uhasit vodkou o které jsem si myslel, že je to jen obyčejná voda.
Byl to krásný případ. Myslím, že na něj nikdy nezapomenu.
|
|
|
Hodnocení článku |
|
Známka: 3.08
Počet hlasů: 755
|
|
|
Spřátelené weby:
